Globální maximalismus
Důvody
Globalistickému maximalismu přikládám větší váhu než jiným důvodům, které mě vedou k zaměření na obecný prospěch. Proč tomu tak je? Již delší dobu jsem přesvědčen o tom, že nejvýznamnější je v tomto ohledu ta část filozofického uvažování, ke které se dostaneme, pokud si začneme klást otázku: kdo jsem? Domnívám se, že pravdu zde nejspíš nemají běžné představy a že důležitější jsou některé radikální alternativní metafyzické koncepce. Vstupní branou k příslušným úvahám může být otázka, na čem stojí tradiční představy o pojmu osoby, když člověk v průběhu života podléhá tolika změnám - od novorozence, přes dítě, dospělého, až ke starému člověku. Příslušné rozdíly jsou často větší než mezi podobnými lidmi, které nicméně pokládáme za odlišné osoby. Pokud si mladý člověk spoří na důchod, jaký je vlastně rozdíl mezi tím, kdyby spořil pro jinou osobu?
O rozvoj a domýšlení příslušných úvah se nejvíc zasloužil Derek Parfit skrze svou knihu Reasons and Persons (1984). Problému osobní identity je věnována třetí část tohoto stěžejního filozofického díla. Souvislostem, které jsou dle mého soudu nejvíce relevantní, i když stále ještě zároveň o krok vzdálené tomu, o co mi jde, se Parfit věnuje v 13. kapitole (snad ne náhodou nese název What Does Matter - na čem záleží), v oddíle 99: Am I a Token or a Type?
Bernard Williams a Derek Parfit zavádějí pojem typu osoby na myšlenkovém experimentu, ve kterém je možné díky pokročilé technologii vytvářet přesné kopie libovolné osoby. Všechny takto vzniklé jednotlivé osoby jsou tokeny jednoho typu osobu. Type však nemusí existovat jen v kontextu vymyšlených replikačních přístrojů, ale i díky tomu, že lidé mají stejné vlastnosti a do značné míry stejně přemýšlí.
Standardní pojetí je, že jsem token, ale vzhledem k tomu, jak podrobnější parfitovské promýšlení náš common sense rozboří, není potřeba se na standardní perspektivu příliš ohlížet. Smysluplné jsou obě možnosti a ani se vzájemně nevylučují. Dívám-li se na na situaci tak, že jsem type, pak moje rozhodování je ve skutečnosti jisté abstraktní rozhodování, které se pak promítne v jednání všech tokenů, které příslušnou úvahu činí. Čím širší type jsem, tím více tokenů se to týká. Dává smysl perspektiva, že jsem zároveň type různých úrovní, od užších po nejširší. Logika teorie rozhodování (viz též heslo na Stanfordské encyklopedii filozofie) a její princip maximalizace očekávané hodnoty vede k závěru, že je racionální orientovat se podle perspektivy, že jsem nejširší type, který lze popsat jako type obecného rozumu, protože v takovém případě má mé rozhodování největší důsledky. Orientace podle perspektivy nejširšího typu spadá vjedno s rozhodováním podle obecného prospěchu.
Ke stejnému závěru se lze dostat i cestou vycházející přímo ze studia teorie rozhodování, když upřednostníme evidenční teorii rozhodování před kauzální teorií rozhodování.
Důsledky
Je vhodné uvažovat i o globálním maximalismu na prvním místě z hlediska náboženské perspektivy - analogicky k diskusi o individuálním maximalismu? Tato možnost není špatná, nicméně jedním z problémů je, že hlavní náboženské tradice hovoří o individuálních nekonečných odměnách a trestech, nikoliv o tom, že by bytosti buď zároveň kolektivně získaly maximální hodnotu, anebo by ji kolektivně nezískaly - či dokonce by upadly do nějakého globálního pekla, tedy maximální negativní hodnoty. Hlavní světová náboženství jsou tedy ve velmi dobrém souladu s individualistickým maximalismem. S globálním maximalismem již naopak v tak dobrém souladu nejsou. Byly by, pokud by hovořily spíše o tom, že se nehraje primárně o spásu jednotlivců, nýbrž ještě předtím o spásu celého světa, kterou my lidé můžeme ovlivnit. Pokud bude svět spasen, pak budou i s ním spaseni všichni či mnozí, a pokud bude naopak zatracen, pak do zatracení upadnou nejspíše všechny bytosti. Bytostí by přitom muselo být zároveň nezměrné, přesněji maximální či co možná nejvyšší množství.
Bylo by však stále možné počítat s tím, že v této věci se hlavní náboženské tradice spletly, zatímco v těch ostatních včetně existence všemohoucí bytosti a toho, jaké způsoby jednání jsou dobré ke spáse, bylo jejich poznání správné. Mohlo by se doplnit, že blíže pravdě mohl být v mnohém zoroastrismus, který mluvil o souboji stejně silných principů dobra a zla a o tom, že nakonec vyhraje jen jeden z nich, přičemž lidé by se měli zasadit o to, aby vyhrálo dobro (a stalo se díky tomuto ultimátnímu vítězství nakonec principem všemohoucím). Vítězství dobra by se rovnalo kolektivní spáse (i když zřejmě jen pro skupinu těch, kteří se o jeho vítězství zasadili), vítězství zla zase kolektivnímu zatracení. Podstatné je, že spása této skupiny by nebyla dopředu zaručena, ale byla by získána až oním vítězstvím v nyní nerozhodném metafyzickém souboji dobra se zlem. Zoroastrismus byl v minulosti velmi důležitým náboženským systémem, ze kterého následně nikoliv nevýznamně čerpalo židovství. Pokud bychom předpokládali, že dříve existovalo jasnější duchovní poznání, které dějinným vývojem začalo spíše degradovat, měli bychom možné vysvětlení, proč se židovství a na něj navazující křesťanství a islám pletou ohledně nezaručené kolektivní spásy a zatracení, zatímco v mnoha ostatních věcech se blíží pravdě.
To je ovšem jen spekulace. Vedle ní by se dalo vymýšlet mnoho jiných scénářů, ať již takových, které by zvýrazňovaly nesoulad náboženství s globálním maximalismem, či takových, které by naopak vedly k mazání rozporů. Jedna z dalších hypotéz vytvářejících soulad by mohla například tvrdit, že nejvíce duchovně pokročilí lidé, mezi které patřili i zakladatelé hlavních náboženských tradic, o kolektivní spáse a kolektivním zatracení ve skutečnosti věděli. Lidem ale raději předávali poněkud pozměněné poselství, které by je více motivovalo k žádoucímu jednání. (O tom, že možnost ovlivňovat vlastní individuální spásu či zatracení je daleko více motivující, není sporu.)
Racionální však zdá se je poněkud odlišná cesta k hledání důsledků globálního maximalismu. Je sice pravda, že výše naznačené náboženské úvahy se nabízejí a asi jde i o úvahy, které jsou v tomto kontextu v zásadě správné. Klíčové však je to, že jde o otázky velmi složité, u nichž lze předpokládat (ostatně tak jako prakticky u všech zajímavých otázek), že s růstem našich znalostí o věcech, které jsou pro jejich řešení nějak relevantní, se může výsledná odpověď dosti měnit. Dále platí, že globální maximalismus si klade cíl, který nemusí být dosažen v horizontu pouhého jednoho lidského života. Naopak, o ovlivnění té stejné kolektivní maximální hodnoty mohou usilovat další a další generace našich potomků, které však (extrapolujeme-li jednoduše dosavadní vývoj) budou nejspíše daleko vzdělanější, než jsme my, a které budou mít k dispozici daleko více možností, než máme nyní my. A tedy i daleko více možností a schopností k řešení otázky, jak dosáhnout maximální hodnoty, anebo obecněji k řešení otázky, o co má lidstvo jako celek usilovat.
Naši potomci tedy mohou všechnu onu potřebnou intelektuální i praktickou práci nezměrně kvalifikovaněji udělat za nás. Mohou to však udělat jen pod jednou podmínkou: že budou existovat a že zdědí svět, který jim na správném řešení umožní co nejefektivněji pracovat. A to je zase věc, kterou můžeme nyní ovlivnit pouze my, nikoliv oni. Naším prvořadým cílem tedy je zajistit, aby naše civilizace nezanikla a aby pokračovala v takové formě, která bude moci co nejlépe usilovat o finální dosažení maximální hodnoty, anebo případně o jakýkoliv jiný cíl, o němž se v budoucnu zjistí, že je nejlepší.
Klíčový závěr této části úvahy by tedy zněl: Nejracionálnějším jednáním v rámci koncepce globálního maximalismu je snaha přispět k tomu, aby v budoucnu existovala co možná nejrozvinutější civilizace, která by využila svůj potenciál k realizaci toho, co by bylo nejlepší realizovat. Co konkrétně by tato v budoucnu realizovaná věc měla být, není vhodné dopředu přesněji specifikovat, neboť to za nás lépe udělá budoucí civilizace samotná.
Jaká příčina, kterou jsme zároven schopni ovlivnit, by mohla vzniku takové civilizace zabránit? Nejspíše by mohlo jít o nedostatečně dobře nastavenou superinteligenci (umělou inteligenci výrazně převyšující inteligenci lidí), kterou jako lidstvo vytvoříme. Suboptimálně nastavená superinteligence by pravděpodobně sice vedla k závratnému rozvoji civilizace, nicméně tato civilizace by nerealizovala to, co by bylo nejlepší, aby realizovala, nýbrž něco jiného. Anebo by žádaná podoba vzdálené budoucnosti nemusela nastat vinou nějaké zničující globální katastrofy, která by přitom v dohledné době mohla být způsobena například rozvojem nebezpečných biotechnologií, nukleární válkou či katastrofickou variantou klimatických změn.
Díky tomuto výsledku a též díky shodě ohledně zásadní role pečlivé racionální analýzy a vědeckých podkladů se v této fázi uvažování o globálním maximalismu dostáváme do velmi těsného souladu se stanovisky a s programem hnutí efektivního altruismu. Toto hnutí došlo skrze zvažování důvodů (částečně stejnými a částečně jinými cestami) právě k závěru, že prvořadým úkolem nyní je zajištění přežití civilizace proti globálním existenčním rizikům. Jedna z nabízejících se konkretizací odpovědi na otázku, co mám dělat, by tedy mohla být vyjádřena imperativem: Buď aktivní v rámci hnutí efektivního altruismu. Je totiž zřejmé, že činnost, která je organizována kolektivně a v rámci nějaké komunity, může pak díky lepší organizovanosti členů, zvýšené motivaci a dělbě práce být ve výsledku daleko efektivnější, než co by dokázali jednotlivci pracující izolovaně. Nebo jinak řečeno, jednotlivec může dosáhnout daleko lepších výsledků, pokud pracuje ve skupině stejně zaměřených a stejně motivovaných lidí, než pokud o danou věc usiluje sám.
Jak konkrétně by činnost v rámci efektivního altruismu měla vypadat? Zdá se, že nejefektivnější dílčí činností by mohla být snaha toto hnutí a tento způsob myšlení propagovat, tedy přispívat k jeho šíření. Úvaha o ideálním k tomu užitém komunikačním stylu však přesměrovává důraz z propagace na péči o co nejvíce kultivovanou, konstruktivní a kooperativní diskusi o daných tématech.
Literatura
BRRIGS, Rachael. (2015) Normative Theories of Rational Choice: Expected Utility. In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy, Edward N. Zalta (ed.).
PARFIT, Derek. (1984) Reasons and Persons. Oxford: Clarendon Press.
STEELE, Katie and H. Orri STEFÁNSSON. (2020) Decision Theory. In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy, Edward N. Zalta (ed.).
WEIRICH, Paul. (2020) Causal Decision Theory. In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy, Edward N. Zalta (ed.).