Propagace a růst hnutí
Dobročinnost či aktivismus mohou být pochopitelně nejúčinnější tehdy, pokud je člověk realizuje koordinovaně s dalšími lidmi. Dokonce je třeba vycházet z níže uvedené úvahy, podle které bude nejefektivnější prospěšná aktivita z výrazně většinové míry spočívat v propagaci nějakých prospěšných idejí a podpoře růstu nějakého hnutí. (O jaké konkrétní ideje a hnutí půjde, je druhá věc, kterou je následně potřeba též pečlivě zvážit.)
Klíčový je tento argument: Člověk může sám udělat nějakou dobrou věc. Ale člověk také může k provedení této věci přesvědčit či inspirovat nějaké další lidí. Druhá varianta přitom může (co se kladných důsledků týče) relativně snadno násobně předčit variantu první (srv. MacAskill, 2015, s. 246).
Úvaha tohoto typu může někdy znít nevhodně, podivně či dokonce nemorálně - snadno vzniká zavádějící dojem, jako bychom především chtěli namáhavou práci hodit na druhé a sami jen relativně bezpracně tahat za nitky zpovzdálí. Nicméně pokud nám nejde o to, aby vše působilo už na první pohledu zcela intuitivně, nýbrž zajímá nás co největší prospěšnost a následování logiky, je třeba tuto myšlenku nezaujatě zhodnotit. Toto zhodnocení pak dle mého soudu ukazuje, že ovlivňování druhých je, ať už se nám to líbí či nikoliv, v oblasti obecně prospěšné činnosti klíčovým tématem. Jak lze tedy v úvaze pokračovat?
Zdá se, že typicky stojí ovlivnit někoho k tomu, aby vykonal nějakou užitečnou věc, méně zdrojů (času, energie, peněz), než kolik nás stojí to, když danou užitečnou věc provádíme sami. To platí zdá se docela nezávisle na tom, jakou konkrétní věc, kterou pokládáme za dobrou, chceme realizovat. Obecně lze říci, že rozšiřování počtu vhodných lidí, kteří se snaží pro daný cíl něco dělat, je efektivnější než přímá realizace činnosti, která k cíli bezprostředně vede. (Terminologií efektivního atruismu, advocacy je efektivnější než direct work.)
Můžeme zavést základní jednoduchý ilustrativní model, ve kterém stojí provedení nějaké užitečné věci jednu jednotku našich zdrojů, zatímco ovlivnění druhého člověka k provedení této věci stojí polovinu. Pak můžeme jednotku našich zdrojů použít například k získání jedné jednotky něčeho hodnotného skrze činnost generující danou hodnotu přímo. Také však můžeme za tytéž náklady skrze ovlivnění druhých vygenerovat dvě jednotky této hodnoty.
Propagovat lze ale i praktikování samotné propagace.
Můžeme mít například tento nápad: rozšiřovat počet vhodných lidí, kteří se budou cílevědomě snažit rozšiřovat myšlenku, že je třeba dělat danou dobrou věc X. Tato varianta je teoreticky z hlediska výsledného efektu ještě mocnější. Jde o rozdíl mezi šířením těchto dvou různých zpráv:
1) Je třeba dělat X.
2) Je třeba šířit myšlenku, že je třeba dělat X.
Perspektivou našeho jednoduchého modelu, varianta (1) přinese dvojnásobný užitek oproti tomu, kdybychom X dělali sami. Varianta (2) pak užitek čtyřnásobný - jelikož propagátor očekává, že díky jeho činnosti budou následně na dané věci pracovat 4 lidé, místo aby na ní pracoval sám. Nabízí se pochopitelně chtít získat z propagační strategie ještě více. I zmínění 4 lidé by mohli dále propagovat, místo aby se již věnovali přímé realizaci. Jak bychom museli pozměnit zprávu (2), abychom získali tento efekt? Otrocká reformulace by již byla poněkud komplikovaná:
3) Je třeba šířit myšlenku, že je třeba šířit myšlenku, že je třeba dělat X.
A tímto bychom nemuseli skončit, pokud bychom chtěli rozšiřovat dosah propagace na další a další úrovně této "dobročinné pyramidy" či "dobročinného letadla". Jen by tedy v praxi byl potřeba jednoduchý způsob vyjádření té samé myšlenky. A také by se pochopitelně muselo zajistit, že dojde i na samotnou realizaci přímé činnosti, protože bez ní by se celá propagační fáze stala groteskním příkladem nesmyslné, byť třeba na začátku dobře míněné činnosti. Platí, že libovolné dobročinné hnutí může být užitečné jen tak, že jeho členové kromě rozšiřování hnutí samotného vykonají i prospěšnou činnost samotnou.
Jeden z návrhů by mohl být šířit myšlenku, že nejlepší strategií, kterou je třeba následovat, je určitá kombinace propagace a přímé činnosti. Tuto kombinaci je pochopitelně ještě potřeba specifikovat. Nicméně již teď vidíme, že nejefektivnější kombinace by se měla vyznačovat tím, že v ní bude propagace vcelku jednoznačně dominovat nad přímou činností, ale přímá činnost se zcela nevytratí. Standardní výchozí poměr vyhovující tomuto požadavku by mohl být, chceme-li pracovat s nějakým příkladem, třeba 80 : 20. Jedna varianta kombinování by například mohla doporučovat, aby člověk svou činnost rozdělil a 80 % zdrojů věnoval propagaci a 20 % samotné přímé činnosti. Jiná varianta je rozdělit lidi - 80 % z nich by se věnovalo propagaci a 20 % přímé činnosti. Druhá skupina by se přitom skládala jen z těch, kteří jsou v situaci, která jim umožňuje se přímé činnosti v porovnání s propagací věnovat zvlášť efektivně.
Uvedené upřesnění však ještě nestačí, protože nespecifikuje, jaký druh zprávy se má v propagační části činnosti šířit - viz formulace 1, 2 a 3 výše. Ani jedna z formulací přitom nevyhovuje, protože v propagační fázi bychom se chtěli soustředit nikoliv na propagaci pouze na první úrovni, ani na dvou úrovních, ale na neomezeném množství úrovní. Elegantní řešení je domnívám se následující:
Chceme propagovat hnutí, jehož programem bude (vedle dobročinného cíle) samotné rozšiřování tohoto hnutí. Tato formulace obsahuje cyklický prvek, díky kterému mluvíme o neomezeném množství úrovní propagace.
Vraťme se k otázce poměru propagace a přímé činnosti. Osobně se mi aktuální zdá nejlepší radikální varianta řešení: věnovat 100 % propagaci. Jak tento zdánlivě nesmyslný závěr zdůvodnit? K propagaci je typicky velmi užitečné, aby člověk šel příkladem. Snažit se přesvědčit druhé k tomu, aby se věnovali dobročinnosti, může zdaleka nejlépe právě takový člověk, který to, co hlásá, i sám dělá. Nějaká přímá činnost je tedy současně dobrým prostředem v rámci co nejefektivnější propagace. V takovém případě je možné situaci zjednodušit a věnovat se pouze propagaci, protože důsledkem kvalitního úsilí o co nejlepší propagaci bude zároveň i dostatečné množství odvedené přímé práce.
Literatura
MacAskill, William (2016). Doing Good Better. London: Guardian Faber Publishing.