Teorie rozhodování

V oboru teorie rozhodování nalézáme dobře rozpracovaný matematicko-logický aparát, na kterém je třeba stavět, chceme-li k řešení otázky nejlepšího jednání přistupovat pečlivě. Teorie rozhodování představuje logickou formu, která nás, vyplní-li se obsahem a potřebnými vstupy, navádí k odpovědi. Vstupy, ale i samotnou formu lze samozřejmě průběžně vylepšovat a korigovat. Klasickým způsobem aplikace teorie rozhodování je rozhodovací tabulka. Na ní založená kompletní analýza sestává z těchto kroků:

  1. Vytvoříme seznam obsahující nabízející se varianty jednání, které chceme v rámci rozhodovací úvahy zvažovat, a zaneseme je do řádků tabulky.
  2. Vytvoříme seznam kritérií, podle kterých chceme různá jednání hodnotit, a zeneseme je do sloupců.
  3. Každá buňka tabulky nyní zachycuje informaci o tom, jak dobré je dané jednání z hlediska daného kritéria. Pro kompletní analýzu je třeba zadat tuto informaci v kvantifikované podobě.
  4. Vyčíslíme váhu, jakou chceme přisoudit jednotlivým kritériím.
  5. Každé hodnocení podle každého kritéria vynásobíme s váhou daného kritéria, čímž získáme vážená hodnocení jednotlivých druhů jednání.
  6. Vážená hodnocení pro každé jednání sečteme, čímž získáme výslednou hodnotu jednotlivých způsobů jednání.
  7. Vybereme jednání s nejvyšší výslednou hodnotou. Toto jednání z dané analýzy vychází v dané situaci jako nejlepší.

Z uznání teorie rozhodování jako správného logického rámce pro řešení praktických otázek též vyplývá, že celkový názor, který na těchto stránkách v rámci svého uvažování opakovaně reviduji a rozvíjím, může být kondenzovaně vyjádřen pomocí tabulkové metody teorie rozhodování. V momentě, když už člověk rozumí dílčím možnostem, argumentům a tomu, jak metoda funguje, se tato forma vyjádření stává nejlepším způsobem, jak danou věc zachytit a jak s ní dále pracovat. Tabulková metoda zachycuje příslušnou logiku v takové přesnosti a úplnosti, s jakou by to text se zachováním stejné přehlednosti a stručnosti ani zdaleka nedokázal. Navíc člověka docela přímočaře navádí k tomu, aby nacházel a zaceloval mezery, které ve svém aktuálním pochopení situace má.

Jednotlivé části mé zatím spíše jen ilustrativní tabulkové analýzy jsou propojené odkazy a ke všem se lze dostat z tabulky nejvyšší obecnosti.

Podle všeho nejsložitějším aspektem celého postupu je problém kvantifikace - v rámci bodů 3 a 4 musíme naše představy o jednotlivých vstupech vyjádřit v číselné podobě. Pro rychlejší vytvoření příslušné rozhodovací tabulky je možné využít předpřipravenou šablonu

Rozhodování za nejistoty

Nacházíme se v situaci nejistoty, nevíme, jak se věci mají. Můžeme pouze více či méně kvalifikovaně hádat. Za těchto okolností je třeba při pečlivém uvažování o našem jednání počítat zároveň s více možnostmi, více scénáři, s více možnými popisy světa.

Jinak řečeno, důsledky jednání se liší nejen svou hodnotou, ale i pravděpodobností, s jakou mohou nastat. Naše znalosti jsou značně nejisté a předvídat, co naše činy přinesou a vyvolají, je sice možné, ale často zároveň velmi obtížné. Oba aspekty, jak hodnotu důsledků, tak příslušné pravděpodobnosti, je tedy třeba brát při uvažování o nejlepším jednání v potaz.

V závislosti na různých možnostech, se kterými je třeba v situaci nejistoty počítat, jsou různé naše činy různě dobré či špatné. Naším úkolem je nacházet varianty jednání, které jsou vzhledem k celku těchto nejistých možností co nejlepší. Rozpracovaný logický aparát vyplývající z tohoto zadání nalezneme v teorii rozhodování za nejistoty, při racionálním postupu je tedy nutné pracovat s pojmy a nástroji této teorie.

Teorie rozhodování za nejistoty je variantou teorie rozhodování, ve které jsou kritéria představována možnými stavy světa, a váha těchto kritériíí je dána pravděpodobnostmi těchto stavů světa.

Postup

Základní stavební kameny, na níž stojí klasická analýza teorie rozhodování za nejistoty, jsou jednání, stavy světa, důsledky. Výsledkem analýzy je očekávaná hodnota každého jednání, respektive výběr jednání s nejvyšší očekávanou hodnotou. Jak konkrétněji se k tomuto výsledku dostaneme?

  1. Vytvoříme seznam obsahující nabízející se varianty jednání, které chceme v rámci rozhodovací úvahy zvažovat, a zaneseme je do řádků tabulky.
  2. Vytvoříme seznam možných stavů světa, které budeme brát v úvahu, a zeneseme je do sloupců.
  3. Každá buňka tabulky nyní představuje kombinaci určitého jednání s určitým stavem světa a je určena k zachycení informace o tom, co se stane, pokud toto jednání realizujeme a daný stav světa je/bude správným popisem skutečnosti. Konkrétněji: do každé buňky doplníme (přibližnou) hodnotu důsledku - odhadovanou míru, do jaké je dané jednání za daného stavu světa dobré či špatné, respektive jakou má či přináší toto jednání za daného stavu světa kvantifikovanou hodnotu (užitek).
  4. Odhadneme pravděpodobnosti jednotlivých stavů světa.
  5. Každý důsledek (informaci o důsledku jednání v každé buňce) zkombinujeme (typicky jednoduše vynásobíme) s pravděpodobností daného stavu světa, čímž z každé hodnoty důsledku vzniká očekávaná hodnota důsledku daného jednání za daného stavu světa.
  6. Očekávané hodnoty důsledků pro každé jednání sečteme, čímž vždy získáme určitý počet jednotek očekávané hodnoty jednání.
  7. Vybereme jednání s nejvyšší očekávanou hodnotou. Toto jednání z dané analýzy vychází v dané situaci jako nejlepší. Stručný princip racionálního jednání podle teorie rozhodování za nejistoty zní: Maximalizuj očekávanou hodnotu.

Obvykle je tento princip formulován s pomocí výrazu "užitek": Maximalizuj očekávaný užitek. Stejně tak se mluví o očekávaném užitku důsledků. V tradici teorie rozhodování se pojmy hodnoty a užitku rozlišují. Z historických důvodů je však v rámci tohoto rozlišení užitek považován za obecnější pojem než hodnota, což je nešťastné - mělo by to totiž být spíše naopak - a není to v souladu s filozofickou terminologií, z níž zde vycházím. Proto pojmy užitku a hodnoty užívám synonymně - (očekávanou) hodnotou rozumím to samé, o čem ekonomové a další uživatelé teorie rozhodování mluví jako o (očekávaném) užitku.

Od terminologických záležitostí se vraťme zpět k důležitějším principiálním aspektům teorie rozhodování. V rámci pokročilejší úvahy je třeba konstatovat, že užití rozhodovací tabulky je v jistých ohledech značně nedokonalé. Tabulka totiž implikuje, že očekávanou hodnotu každého jednání máme počítat za použití vždy těch stejných stavů světa. To má ale dvě nevýhody:

  • Pro odhad očekávané hodnoty různých jednání mohou být relevantní odlišně definované stavy světa.
  • Klasická tabulka počítá s tím, že pravděpodobnost každého stavu světa zůstává stejná nezávisle na tom, jaké jednání provedeme. Nastávají však i situace, v nichž jednání ovlivní nejen důsledek, jaký nastane, ale i pravděpodobnosti jednotlivých stavů světa. Tyto pravděpodobnosti se pak liší v závislosti na provedeném jednání.

Vhodnější tedy je nahlížet na analýzu teorie rozhodování nikoliv jako na tabulku, ale spíše jako na soubor více či méně nezávisle hodnocených způsobů jednání, přičemž u každého z nich je spočítána jejich očekávaná hodnota a následně je vybráno jednání s nejvyšší očekávanou hodnotou. Předchozí soupis jednotlivých kroků rozhodovací analýzy se tím proměňuje v posloupnost tří hlavních kroků:

  1. Vytvoříme seznam obsahující nabízející se varianty jednání, které chceme v rámci rozhodovací úvahy zvažovat.
  2. Pro každé jednání vyčíslíme jeho odhadovanou očekávanou hodnotu.
  3. Vybereme jednání s nejvyšší očekávanou hodnotou.

Pod krok 2 přitom spadají postupně prováděné dílčí kroky, které jsou v předchozím popisu rozhodovací úvahy uvedeny pod čísly 2 až 6 - tyto body totiž popisují, jak pro každé jednání spočítat jeho očekávanou hodnotu. Jejich provádění jako podbodů kroku 2 v zásadě znamená, že si pro každé jednání vytvoříme zvláštní rozhodovací tabulku o jednom řádku a více sloupcích.

Zvláště některé části postupu rozhodovací analýzy si žádají podrobnější rozbor, kterému se věnuji v následujících kapitolách:

  • Akce a stavy světa: Problematika související s prvními dvěma kroky, tedy s vytvářením souboru způsobů jednání a stavů světa.
  • Problém kvantifikace: Aby byla teorie rozhodování univerzálně použitelná, tak jak to potřebujeme, musí do ní být dosazovány číselné odhady. Problém kvantifikace je značně obecný a týká se kroků 3 až 5.
  • Pravděpodobnostní odhady: Zvlášť důležitou a složitou konkretizací obecného problému kvantifikace je odhadování pravděpodobností. Vstupem do rozhodovací tabulky jsou pravděpodobnosti jednotlivých stavů světa, o které jde v kroku 4. Tyto pravděpodobnosti určují váhu, kterou tomu kterému možnému stavu světa při rozhodování přisuzujeme. Musíme se tedy co nejpečlivěji pokoušet o příslušné pravděpodobnostní odhady. Aplikace teorie rozhodování klade tudíž velmi významné a náročné úkoly na epistemologii. Nestačí nám pouze metody pro jednoduché binární určování, zda považovat nějaké tvrzení za pravdivé či nikoliv, musíme přecházet k otázce míry důvěryhodnosti tvrzení, tedy k určování pravděpodobností (srv. Leitgeb 2017) .
  • Averze k riziku: Jednoduchý není ani krok 5, ve kterém musíme zkombinovat pravděpodobnost s hodnotou důsledku, abychom získali očekávanou hodnotu důsledku.

Existují názory, že popsané postupy teorie rozhodování jsou v praxi natolik obtížně aplikovatelné, že jsou nepoužitelné (Lenman 2000, Feldman 2006). Ve skutečnosti lze však každý krok zjednodušit tak, že je realizovatelný. I zjednodušená analýza podle pravidel teorie rozhodování zůstává kvalitativním zlepšením ve srovnání s běžným uvažováním.

Pokud již považujeme základní obecné aspekty práce s teorií rozhodování za dostatečně prozkoumané, můžeme přejít ke klíčovému bodu: jaké jsou důsledky teorie rozhodování pro řešení centrální praktické otázky?

Literatura

BRRIGS, Rachael. (2015) Normative Theories of Rational Choice: Expected Utility. In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2015 Edition), Edward N. Zalta (ed.).

FELDMAN, Fred (2006) Actual Utility, the Objection from Impracticality, and the Move to Expected Utility. Philosophical Studies 129:49–79.

JEFFREY, Richard. (1983) The Logic of Decision. Chicago: University of Chicago Press.

LEITGEB, Hannes. (2017) The Stability of Belief (How Rational Belief Coheres with Probability). Oxford University Press.

LENMAN, James.  (2000) Consequentialism and Cluelessness. Philosophy and Public Affairs 29(4): 342–370.

STEELE, Katie; STEFÁNSSON, Orri. (2020) Decision Theory. In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2015 Edition), Edward N. Zalta (ed.).