Názor druhých

Experti

Klasický, až samozřejmý názor říká, že i třetí (po intuici a rozumu) a tedy nakonec rozhodující fáze uvažování o závažných životních volbách je a musí být záležitostí našeho vlastního vnitřního poznání. Můžeme doplnit (i když s tím již lidé často nesouhlasí) že toto vnitřní poznání musí být konkretizováno jako poznání stojící primárně opět na vlastním rozumu. Uvedený klasický přístup má však kromě již probrané intuice ještě jednoho závažného konkurenta: možnost, že nejrozumnější by bylo svěřit finální řešení centrální praktické otázky do rukou jiných lidí. A jakých lidí? Nejspíše do rukou určitých autorit, konkrétně do rukou expertů na danou problematiku. Nutností zvážit tuto možnost se spor mezi vnitřním a vnějším poznáním posunuje do další fáze: patří-li první dvě fáze poznání vnitřnímu, komu patří fáze třetí? Ve prospěch podřizování vlastních názorů stanoviskům expertů lze argumentovat následovně:

Argumentace pro experty

Názorů je mnoho, nejen ten můj, a je otázkou, proč by právě ten můj měl být privilegovaný. Nebylo by lepší přijmout názory lidí v dané problematice lépe kvalifikovaných, a na vlastní analýzu, která bude pravděpodobně méně kvalitní než jejich, možná i úplně zapomenout?l Skrze studium názorů druhých získáváme výsledky pečlivých zkoumání, které tomu samému tématu věnovalo velké množství lidí, z nichž mnozí byli daleko inteligentnější, sečtělejší, pečlivější a motivovanější, než jsem já (než jsme my). Jelikož jde do značné míry o lidi, kteří se dokázali svým bádáním stát prakticky celosvětově známými, můžeme dokonce říci, že drtivou většinu z nich bychom měli pokládat za intelektuálně daleko schopnější, než jsme my sami. Navíc většina z nich mohla věnovat řešení otázek, kterými se zabývali, daleko více času a mohli tak nastudovat a promyslet daleko více relevantních faktů, argumentů a aspektů problematiky. Načerpáním jejich sdělení si mnohdy můžeme ušetřit čas, neboť nevíme, za jak dlouho by nás stejná myšlenka napadla; pokud bychom na ni tedy sami bez pomoci vůbec někdy přišli. Běžně uznáváme, že pro děti je lepší, když za ně rozhodují jejich rodiče. Nejsme i my v porovnání se znalostmi a moudrostí jiných jako děti?

To by nasvědčovalo tomu, že všichni máme ve srovnání s elitními experty menší šanci, že naše názory dosáhnou takové kvality. Máme menší šanci, že otázku či problém rozřešíme správně. Nejlépe tedy uděláme - a týkalo by se to pak i centrální praktické otázky - pokud přijmeme stanovisko, ke kterému se přiklání experti na danou problematiku. Člověku by pak stačilo sledovat vývoj expertních názorů - hlídat si, jaké okolnosti týkající se expertního zkoumání a jeho komunikace veřejnosti se nově objevují.

Hlavní námitka a odpověď

Samotní experti dnes spíše tvrdí, že tříbit si vlastní názory a řídit se podle nich je tou správnou cestou. Tím se postoj předávající hlavní slovo expertům stává sám vnitřně nekonzistentním.

Tato námitka je největším problémem postupu, který by dával větší váhu názorům druhých. Není však stejně nekonzistentní i řízení se podle vlastních názorů, pokud nás naše vlastní uvažování vede k závěru, že závěry expertů by měly mít přednost? Pokud ano, pak bychom se nacházali v paradoxní situaci - náš vlastní rozum by zodpovědnost přehazoval na experty, experti pak zpět na náš vlastní rozum. Pokud budeme tento stav považovat za jistý zvláštní případ logického kruhu, správným řešením není rozetnout jej setrváním na jedné jeho straně, nýbrž spíše dát v dalším uvažování váhu jak vlastnímu rozumu, tak expertům. Je však také možné, že nejde o kruh, nýbrž jednoduše o posloupnost, v jakém si metody poznání navzájem předávají roli hlavního arbitra nejlepší odpovědi. V takovém případě by výsledná posloupnost (ve spojení s tím, co bylo řečeno v předchozích kapitolách) mohla vypadat takto: intuice - rozum - experti - rozum. Konečné slovo by tedy měl v takovém případě vlastní rozum. V budoucnu by se to však v závislosti na názorovém vývoji mezi experty mohlo změnit. Dnes tento pohled není obvyklý, zdůrazňuje se individualismus. Je však možné představit si vizi (a možná by to mohla být i naše budoucnost), ve které elity vytvářejí a vylaďují ideální a pokud možno co nejpečlivěji promyšlené návody k jednání a jednotlivci se těmito návody pak přirozeně řídí. Takové návody by samozřejmě byly komplexní a zahrnovaly by individualizované plány pro různé lidi a různé situace.

Kromě popsané hlavní námitky existují i námitky další, které však pokládám za méně závažné a ukazuji proč. 

Souhrnně se zdá být nejlepším řešením vlastní rozum a expertní názory kombinovat. Při systematickém řešení centrální praktické otázky je tedy rozumné brát názory těch, které považujeme za autority na tuto otázku, velmi vážně. Je užitečné zajímat se o to, co nám k centrální praktické otázce říkají, zároveň je však třeba rozumem ověřovat, zda je tato odpověď správná. Pokud objevíme nesoulad, měli bychom zjišťovat, čím je způsobován, a směřovat ke stavu, ve kterém bude buď obnoven soulad, anebo budeme schopni s klidným svědomím říci, proč by měl jeden ze zdrojů odpovědi převážit.

Vzhledem k tomu, že stanovisko expertů by pro nás mělo být alespoň do určité nezanedbatelné míry důležité, stává se důležitou i otázka, jak ty nejlepší experty identifikovat, k jejímuž řešení potřebujeme mít ujasněná kritéria expertnosti.

Role všeobecného mínění

Pokud bychom dali stranou roli expertů, zbývá ještě jeden druh vnější autority, podle které by se člověk mohl řídit - názor většiny lidí. Pokud je totiž můj vlastní závěr menšinový, je otázkou, do jaké míry bych jej měl brát vážně a do jaké naopak pojmout podezření, že jsem to spíše já a mně podobní, kdo se spletl. Důraz na většinový názor je do jisté míry totožný s tím, když se mluví o důrazu na tzv. zdravý selský rozum.

I zde je však relevantní stejná námitka jako u expertů: i většina lidí dnes tvrdí, že tříbit si vlastní názory a řídit se podle nich je tou správnou cestou. Stejně jako u expertů však platí, jen zřejmě v o něco menší míře, že i všeobecné mínění by v rámci našeho celkového uvažování určitou váhu mít mělo.