Intuice

První intuice jako východisko

Bylo řečeno, proč vždy musíme nevyhnutelně začínat skrze vnitřní poznání. Nyní se podívejme, jak konkrétně první krok vnitřního poznání probíhá. Pokud, jak bylo vysvětleno, nemůžeme cílevědomě a smysluplně realizovat žádný užitečný postup, akci či metodu, kterou bychom již sami dopředu neznali, pak stačí hledat informace o nabízejících se variantách jednání ve vlastní mysli, ve vlastním předvědění.

Máme-li odpověď hledat sami v sobě, jak to máme dělat? V tom nejzákladnějším obryse je to velmi jednoduché, protože naše vlastní mysl, jak potvrzuje moderní psychologie, toho „za nás“ dělá více, než většinou předpokládáme (Wilson, 2002, s. 1-42).

Stačí otázku položit, alespoň trochu na ni upřít pozornost, a naše myšlení pak v podstatě už samo začne vytvářet a rozvádět svou reakci, kterou vytvoří buď na základě paměti, nebo i vlastní kreativity. Naši první odpověď tudíž často vytušíme, alespoň v hrubé podobě, okamžitě, a opakováním tohoto základního úkonu ji můžeme dále zpřesňovat a dotvářet. Samotný obsah odpovědi na položenou otázku, který takto získáme, tedy není pod naší vědomou kontrolou. Každá jednotlivá část odpovědi přichází rychle a automaticky - můžeme tedy říci intuitivně. Tento druh intuice stojí tedy přiarozeně a nevyhnutelně na počátku každého zkoumání, a tedy i zkoumání centrální praktické otázky.

Zeptáme-li se, jak odpověď na centrální praktickou otázku vlastně zjišťovat, mysl nám pak již sama začne nabízet možnosti - tedy konkrétní metody. Tyto metody pak již v té podobě, v jaké se nám vyjevily, můžeme začít realizovat. V těchto dvou krocích (tedy v ptaní se po správném postupu sama sebe a v realizaci návodů, které dostáváme) se vlastně skrývá stručná schematicky nastíněná univerzální metoda pro veškerou naši činnost.

Univerzálnost intuice

Intuice není pouze východiskem, nýbrž ještě něčím základnějším. Toto tvrzení lze vysvětlit na důležitém tématu vztahu intuice a přemýšlení. Ve skutečnosti lze hájit pojetí, že přemýšlení v podstatě není nic jiného než opakované a soustředěné používání intuice. O intuici totiž můžeme mluvit tehdy, pokud se nějaký nový poznatek či zjištění náhle vynoří v našem vědomí. Někdy se objeví zcela neočekávaně, jindy tehdy, když se soustředíme na nějaký konkrétní problém či otázku. Intuice bývá výsledkem zpracovávání informací, které náš mozek na nevědomé úrovni provádí neustále. Sledujeme-li pozorně naše přemýšlení a rozumové uvažování, zjistíme, že jde v podstatě o soustředěné a asociacemi propojené opakované používání takovýchto jednotlivých intuitivních procesů. Rozum lze tedy na intuici redukovat.

Zda je tato teze pravdivá, pochopitelně závisí na tom, jakou definici intuice použijeme. V této úvaze jsme se přidrželi významu intuice vymezeného obecně jako proces, v rámci kterého se myšlenky vynořují, aniž bychom jejich obsah nějak vědomě kontrolovali a vytvářeli. Pokud na uvedenou definici přistoupíme, nemělo by nám nic bránit v tom, abychom rozum považovali za metodu spočívající prakticky výhradně ve skládání, seskupování intuic.

Někomu by mohlo vadit, že podle podaného vymezení by práce intuice značně splývala s pamětí - pokud náhlou vzpomínku nechceme považovat za projev intuice, pak můžeme tyto dvě duševní činnosti odlišit. Pokud by toto byla jediná úprava výše uvedeného pojetí, pak by mohlo být používání rozumu redukováno na používání intuice a paměti.

Role nevědomí

Takto pojatý základ a východisko zkoumání může působit podivně - opravdu se takto jednoduše stačí ptát sám sebe? Opravdu nám může naše mysl takto zadarmo, automaticky a sama poskytovat to, co nás zajímá? Odpověď zní, že pokud to opravdu chceme, pak ano, a nemělo by nás to vzhledem k poznatkům dnešní psychologie o nevědomí překvapovat. Vědomé myšlení je jen malým ostrůvkem v oceánu nevědomého zpracování informací, které v mozku neustále probíhá, a jehož výsledky si pak můžeme uvědomovat. Například podle Timothyho Wilsona není vědomí jen špičkou ledovce naší mysli, jak si myslel Freud, ale spíše sněhovou koulí na této špičce (2002, s. 6). Někteří vědci se tento poměr snažili určit ještě přesněji – porovnávali množství informací, které zpracovává vědomí, vůči všem informacím, které putují každým okamžikem do mozku. Touto metodou, taktéž pochopitelně nepřesnou (určenou spíše pro hrubou ilustraci), bychom mohli dospět třeba i k závěru, že vědomí je asi jednou miliontinou mysli (Nørretranders, 1998). Obecnou intuici můžeme tedy nazvat také jako intuici nevědomí.

Vědomá snaha však není zbytečná - kdybychom si otázku explicitně nepoložili, nevědomí by jí věnovalo daleko méně pozornosti.

Vidíme, že metodickým základem a prvním krokem poznání, a tedy i praktického poznání, je komunikace, ovšem nikoliv s druhými, nýbrž taková, v níž hovoříme sami se sebou – komunikace vnitřní. Konkrétněji můžeme říci, že naše vědomá část klade otázku, a z nevědomé části se vynořuje odpověď. Tuto formulaci však můžeme zvolit pouze tehdy, pokud nevědomím myslíme opravdu všechny nevědomé obsahy mysli, včetně paměťových obsahů, které si můžeme bez problémů na požádání vybavit. Této definice nevědomí se můžeme přidržet, neboť je v psychologii používaná (viz např. Simon, 1997). Není však jediná: jindy se nevědomím označuje jen ta část mysli, kterou člověk nedokáže na požádání učinit vědomou (Wilson, 2002, s. 23). Potom bychom po Freudově vzoru řekli, že během myšlení komunikujeme především s předvědomím (Freud, 1968, s. 306).

Právě popsané teze lze dát do dobrého souladu i s mnoha postřehy významného psychologa Daniela Kahnemana, který zdůraznuje, že naše mysl je nám schopna poskytnout určitou odpověď prakticky na jakoukoliv otázku velmi rychle a bez většího vědomého úsilí.

Bezprostřední odpověď

Jakou odpověď či reakci nám může naše vlastní mysl skrze první intuici nabídnout? Je více základních možností:

Dostatečná odpověď. Může nás ihned napadnout odpověď, která se nám zároveň vyjeví jako zcela použitelná a již dostatečně uspokojivá. Pak můžeme kratičké zkoumání uzavřít a - máme-li na to dost vůle, respektive motivace - přejít k její realizaci. V jistém smyslu však určitou dostatečnou odpověď dostaneme vždy: buď sami sobě odpovíme, že právě pokračování ve zkoumání centrální praktické otázky se nám zdá být tou aktuálně nejlepší činností, anebo budeme za aktuálně nejlepší činnost považovat něco jiného. Ve druhém případě nejen můžeme, ale měli bychom zkoumání ukončit ve prospěch oné lepší činnosti. V takové situaci je pro nás obsah dalšího textu irelevantní. Pouze nastane-li první případ, je na místě pokračovat a zajímat se o to, jak máme ve zkoumání centrální praktické otázky postupovat dále.
Nejistá odpověď. Napadne nás, co bychom měli dělat, ale nejsme si správností odpovědi jisti dostatečně na to, abychom již chtěli přecházet k praxi.
Neúplná odpověď. Dostaneme odpověď, která je sice uspokojivá co se týče jistoty, ale k tomu, abychom ji mohli začít realizovat, potřebuje doplnit, protože je jen částečná či příliš obecná.
Nejistá a neúplná odpověď. Tato možnost je spojením dvou předcházejících možností.
Nevědomost, skepse. Reakcí mysli může být nějaké vyjádření nevědomosti či skepse k možnosti získání odpovědi. I tuto reakci však lze v podstatě považovat za druh odpovědi.
Metodický poznatek. Naše mysl nám nenabídne přímou odpověď, zato však nabídne metodu, postup, jak se k odpovědi dostat. Je-li tento postup dostatečně úplný a spojený s dostatečnou jistotou, přecházíme, respektive měli bychom jednoduše přejít k realizaci tohoto postupu. Vidíme tedy, že metodický poznatek může mít stejné parametry jako přímá odpověď - dostatečnou či nedostatečnou jistotu a dostatečnou či nedostatečnou úplnost.
Ztráta motivace. Pokud jsme otázku položili, musela nás nějakým způsobem zaujmout, museli jsme nějakým způsobem považovat její položení za v dané situaci smysluplné. Tento zájem však může záhy opadnout a informace o této demotivaci může být tím prvním, co nám mysl v reakci na centrální praktickou otázku v daný moment nabídne.

V případě první a poslední možnosti se zkoumáním končíme, v opačném případě v něm pokračujeme - čekáme na další intuitivní reakce následující po první intuitivní odpovědi. Rychlá intuice nám, pokud chceme, může skrze tyto další reakce jakoukoliv neúplnou odpověď - a většinou i stav nevědomosti - během relativně krátké chvíle přeměnit na odpověď, která již může být následována.

Intuice v užším slova smyslu

V předešlém textu jsem hovořil o intuici v tom nejobecnějším slova smyslu. Za intuitivní byla tak považována jakákoliv myšlenka, která se objeví, aniž bychom její obsah svým vědomým myšlením nějak kontrolovaně vytvářeli. Vyšlo však najevo, že to nevyhnutelně platí o všech myšlenkách, takže v tomto smyslu není přemýšlení protikladem intuice, nýbrž je z jednotlivých intuic vždy vystavěno, stejně jako je dům postaven z cihel.

Častěji však ti, kteří mluví o intuitivním rozhodování, mají na mysli způsob práce mysli, který je k racionálnímu postupu a k přemýšlení v protikladu. Nyní se tedy zaměřme na intuici v tomto užším smyslu. Abychom intuici dostali do protikladu k rozumu, měla by být charakterizována skrze tři následující vlastnosti (a nejen skrze tu první): Intuitivní je ta myšlenka,

která se objeví, aniž bychom její obsah svým vědomým myšlením nějak kontrolovaně vytvářeli,
která nebyla vytvořena za pomoci nějakého systematického, metodického, uspořádaného sledu postupných vědomých mentálních kroků
která se objeví, aniž bychom o to v dané chvíli museli nějak výrazně usilovat.

S takovým vymezením intuice používáme tento pojem stejně jako Daniel Kahneman (2011) - Systém 1 funguje automaticky a rychle, s malým nebo žádným úsilím a bez pocitu úmyslné kontroly. Přítomnost úsilí v Kahnemanově pojetí znamená, že intuice opustila scénu a otěže převzal přemýšlivý Systém 2. V Kahnemanově slovníku jsou tedy rozum a intuice výrazně odlišeny skrze přítomnost či nepřítomnost většího úsilí. Ještě jiné pojetí by mohlo chtít oddělit intuici od paměti. Intuice by v nevědomí vytvářela nové myšlenky, zatímco při vybavení dříve zapamatované myšlenky by o intuici hovořit nešlo. Hranice mezi pamětí a intuicí by však byla neostrá, jelikož neumíme přesně určit, do jaké míry byla naše odpověď na nějakou otázku či problém aktuálně nově objevena či vytvořena, a do jaké míry šlo jen o zopakování řešení, ke kterému jsme již dospěli nebo jej četli či slyšeli někdy dříve.

Podle všech dosud uvedených definic přicházejí intuice kdykoliv, na zavolání a prakticky neustále. Kahneman k tomu říká, že „normální stav naší mysli je takový, že máme intuitivní pocity a názory téměř na všechno, co nám přijde do cesty“ (s. 108). (Vzpomeňme například na sympatie či nesympatie u neznámých lidí, které potkáváme). I toto vymezení intuice by však pro mnohé mohlo být stále příliš široké. Někteří si totiž intuici představují jako způsob poznání, na který je spíše třeba trpělivě čekat, který se dostavuje nepravidelně, neočekávatelně, je obtížně vyvolatelný, k nějaké otázce či nějakým lidem možná dokonce nepřijde nikdy. Toto pojetí, které by se dalo shrnout pod pojmem intuice vzácná, často pokládá intuici za nějakou zprávu přicházející zvenčí, od vyšší inteligence, za božský hlas či za hlas múz. Tyto představy byly v minulosti velmi běžné, postupem času se však od nich ustupovalo (Claxton, 2005). Modernější variantou tohoto způsobu uvažování je teorie pozdního Junga o možnosti komunikace s mysticky pojatým kolektivním nevědomím. Jiní by vzácnou intuici považovali za vzkaz od vlastního nevědomí, respektive od nějaké jeho hlubší části. Pokud kolektivním nevědomím myslíme stejně jako mladší Jung společné genetické nastavení lidské mysli, pak by příkladem vzácné intuice mohlo být třeba nějaké poselství od archetypu mudrce.

Tímto jsem odlišil několik možných pojetí intuice:

intuice obecná, základní či intuice nevědomí: tu lze prohlásit za základ poskytující stavební kameny pro veškeré přemýšlení a vlastně i pro jakékoliv jiné vědomé děje
intuice neúsilí, Kahnemanův Systém 1
intuice kreativní, která nezahrnuje práci paměti
intuice vzácná

V následujícím textu se obecné intuici již věnovat nebudu a přidržím se především mainstreamového vědeckého pojetí, tedy intuice kahnemanovské.

Intuitivní přístup, který je třeba prozkoumat v souvislosti s hledáním správné cesty, jak pokračovat v řešení centrální praktické otázky, často říká zhruba toto: Řešení se objeví samo, v nás samých, v naší mysli, a není tedy třeba (příliš) přemýšlet. Přemýšlení může být naopak na škodu: představuje spíše bezvýchodné točení se v nikamnevedoucích myšlenkových kruzích. Správné řešení se objeví, když myšlení naopak odbouráme (skrze relaxaci, pomalost, zastavení se a přerušení všech aktivit, meditaci, vyhledání ticha, vizualizaci rádce či další podobné techniky).

Zastánci intuitivního rozhodování vyzvedávají spontaneitu: není třeba něco studovat, shánět informace, ptát se jiných lidí, autorit, odborníků, není třeba konzultovat literaturu - řešení vyjde nenásilně a samo z nás samotných. Myšlenkové řešení často považují za povrchní, naopak intuitivní volba má být spojena s tím, co skutečně chceme, jací skutečně jsme, čemu doopravdy věříme atp.

Tímto způsobem popsaný přístup je dnes značně módní, často se objevuje například v populární spirituální new age literatuře.

Otevřenou otázkou je vztah intuice k pocitům a ke chtění. Tyto věci jsou často propojeny, není to však podmínkou. Intuitivní odmítnutí často spočívá v tom, že řešení, ze kterého máme špatný pocit (strach, zhnusení, pocit marnosti ap.), jednoduše prohlásíme za špatné, a řešení spojené s příjemnými pocity (touha, nadšení, pocit jistoty, uvolnění) intuitivně schválíme. S chtěním může intuice harmonicky splývat, být jeho vyjádřením, jindy se však může s nějakými našimi přáními dostat do konfliktu.

Nyní uvedu možné výhody a nedostatky intuice, respektive argumenty uváděné v její prospěch a neprospěch, nejprve aniž bych hodnotil, nakolik je ten který argument správný a vážný. (Výčet si nebude dělat nárok na úplnost.) Až následně nabídnu hodnocení. K vyhodnocení intuitivního přístupu však bude relevantní i následující kapitola o rozumu, s nímž se intuice musí srovnávat - pravě racionální přístup je totiž hlavním konkurentem přístupu intuitivního.

Argumenty pro intuici

Zásadní role nevědomí

Argument opírající se o poznatky psychologie o tom, jak velkou část naší mysli zabírá nevědomí, již byl uveden v souvislosti se základní intuicí. Lze jej však použít i ve prospěch intuice v užším slova smyslu: Pokud toho drtivou většinu vymyslí nevědomí, mělo by nám stačit jen naslouchat tomu, s čím přijde - není potřeba úsilí navíc.

Univerzálnost intuice

To stejné platí zdá se i u univerzálnosti intuice. Tuto vlastnost nemá jen intuice obecná (ta ji má nutně), ale i kahnemanovská intuice neúsilí. Lze žít tak, že v každém okamžiku jednoduše následujeme nápad, který intuitivně přijde. Stejně jako dokážeme vymyslet ihned asociaci na jakékoliv slovo, tak intuice dokáže ihned doporučit jednání v jakékoliv situaci. Susan Blackmore popisuje svou zkušenost takto: vždy přemýšlela, kterou z cest do práce se vydá. Pak si jednou řekla, že toto přemýšlení přeskočí a žádnou z cest si nenaplánuje. Do práce samozřejmě dojela - jakmile dorazila k příslušné křižovatce, nějak se to za ni samo rozhodlo, impulz kam se vydat se na poslední chvíli jako na zavolanou objevil. Zjistila, že tento způsob cestování do práce jí vyhovuje více a od té doby to tak většinou dělá. Tuto zkušenost lze zobecnit a pojmout tak celý život.

Příklady výborně fungující intuice

Existuje množství příkladů, včetně mnoha vědecky a experimentálně doložených, jak výborně je intuice schopna fungovat. Některé z nich jsou opravdu velmi překvapivé. Známý je popis Garyho Kleina, jak velitel hasičů zachrání život ostatním tím, že bez rozmyslu následuje intuici, aniž by chápal, proč jeho instinkt říká to, co říká. Experimenty Pawela Lewického dokládají, že i psychologové sami mohou být překvapeni rozsahem vlastní intuitivní schopnosti. V mnoha povoláních, například u zdravotních sester, je doloženo, že lidé se dokáží správně rozhodovat, aniž by byli schopni vysvětlit, podle jakých pravidel či indicií se vlastně řídí. Je známo množství objevů ve vědě, u nichž hrála intuice zásadní úlohu. Michael Brown, laureát Nobelovy ceny za medicínu, popsal vlastní zkušenost takto: "občas jsme cítili, jako by nás něco vedlo, od jednoho kroku ke druhému, věděli jsme, jak postupovat, ale nevěděli jsme, jak to víme". Podle Claxtona (2005) mluví za mnoho předních vědců. K příkladům však nemusíme chodit takto daleko - můžeme si uvědomit, jak bravurně jsme intuitivně schopni řídit například kolo či auto.

Uznání autorit

I Kahneman jakožto hlavní „hledač“ chyb intuitivního myšlení uznává: "Jak proplouváme svými životy, obvykle si dovolujeme řídit se svými dojmy a pocity; důvěra, kterou máme ve své intuitivní názory a preference, většinou bývá oprávněná." (2011, s. 10) Prohlásil též, že intuice je většinou obdivuhodně přesná. Práce Garyho Kleina, předního odborníka na rozhodování, působí jako oslava intuice.

Snadnost intuice

Intuitivní přístup je bezpracný, nevyžaduje úsilí, což je bezesporu jeho výhodou.

Rychlost intuice

Jak již bylo řečeno, intuice nám vždy dodá odpověď prakticky ihned. To je samo o sobě jistě též výhodou. Intuice tak umožňuje rychlý a rázný postup, neztrácí čas.

Nedostatky intuice

Problém je, že věda identifikovala celou řadu způsobů, jakým intuice chybuje a na co nestačí. Hlavním propenentem této linie vědeckého bádání se stal Daniel Kahneman, detailnější představu o argumentech proti intuitivnímu rozhodování tedy člověk získá studiem jeho práce.

Vyhodnocení argumentů

Skutečnost, že intuici je možné používat univerzálně, jelikož na vše je schopna nabídnout nějaké řešení, pochopitelně ještě neznamená, že by univerzálně používána být i měla. Tento argument pouze úspěšně ukazuje, že je splněn klíčový předpoklad, abychom o takovém závěru mohli uvažovat. Obrovská důležitost nevědomí v rámci naší psychiky je dobrým vysvětlením, proč je intuice schopna mít tak rychle na vše odpověď a proč je obecná (základní) intuice všudypřítomným médiem našeho duševního života. Avšak podhodnocuje důležitost vědomé části našich psychických procesů. Obrovsky důležité jsou ve skutečnosti jak vědomé, tak nevědomé procesy. Argument zamlčel, že vědomí je sice co do rozsahu nesrovnatelně menší, ale zato do něj přichází právě ty informace, které jsou v mozku jako celku vyhodnoceny jako ty aktuálně nejdůležitější. Navíc, což je zřejmě ještě důležitější, i vědomí a racionální myšlení jsou ryzím produktem a výsledkem práce celého nevědomého mozku. Intuice si tedy nemůže moudrost nevědomí přisvojit jen pro sebe. Stejně tak na ní stojí i veškeré ostatní poznávací postupy, které máme jako lidé k dispozici.

Výroky vědců ve prospěch intuice ukazují, že je k ní třeba mít respekt. Ti samí vědci však nepochybně chovají velký respekt i k dalším metodám poznávání. Klíčové tedy bude až srovnání těchto metod. Ti samí vědci hojně doložili jak případy výborného fungování intuice, tak případy jejího selhávání. Velmi užitečná by tedy byla schopnost rozlišovat, kdy máme očekávat to první a kdy to druhé. Takové rozlišení máme naštěstí do značné míry již k dispozici.

Intuice funguje dobře tehdy, pokud jde o problémy, o kterých již náš mozek stihl načerpat dost informací (zkušenosti) o tom, jaké postupy či řešení byly správné či vhodné v minulosti. K tomu dochází, pokud jsou splněny všechny následující podmínky:

s danou problematikou má člověk dlouhodobé zkušenosti
během této doby dostával neustále rychlou a častou zpětnou vazbu o správnosti svého rozhodování
daná oblast funguje podle nějakých odhalitelných zákonitostí, které se lidský mozek může intuitivně naučit zpracovávat

Pokud tyto podmínky splněny nejsou, intuice je naopak nespolehlivá. Na základě práce Daniela Kahnemana a dalších psychologů můžeme též říci, že intuice je uzpůsobena k práci s kauzálními, metaforickými a asociativními souvislostmi, ale má problémy s úlohami statistickými, logickými, matematickými.

Při splnění popsaných podmínek se rozvíji intuice spojená s automatickými činnostmi či expertní intuice. Nejsou-li podmínky splněny, bude intuice fungovat pouze na základě heuristik. Neupozorní nás však, kdy je použita naše spolehlivá intuice a kdy heuristika, kdy spolehlivě usuzujeme a kdy si pouze tipujeme.

Z rychlosti a bezpracnosti, nesporných výhod intuice, dále plyne, že intuici je vhodné používat tehdy, pokud potřebujeme odpověď rychle či pokud jde o rozhodování v nepříliš významných věcech. Jiný pečlivější způsob zkoumání by byl neefektivním plýtváním časem a silami, které by mohly být upotřebeny jinde.

Nelze předpokládat, že při zkoumání centrální praktické otázky zůstaneme v oblastech, které zde byly popsány jako vhodné pro intuici. Je třeba zapojit i pečlivější metody, konkrétně rozum. V souvislosti s racionálním přístupem budou uvedeny další argumenty, proč patří rozumu při řešení centrální praktické otázky zásadní místo.

Literatura

CLAXTON, Guy. (1997) Hare Brain, Tortoise Mind: How Intelligence Increases When You Think Less. New York: HarperCollins.

CLAXTON, Guy. (2005) The Wayward Mind: An Intimite History of the Unconscious. London: Abacus.

FREUD, Sigmund (1968) A General Introduction to Psychoanalysis. New York: Washington Square Press.

KAHNEMAN, Daniel. (2011) Myšlení - rychlé a pomalé. Brno: Jan Melvil Publishing.

NØRRETRANDERS, Tor. (1998) The User Illusion. New York: Viking, 1998.

SIMON, Herbert. (1997) Scientific Approaches to the Question of Consciousness. In J. D. Cohen and J. W. Schooler, eds., Scientific Approaches to Consciousness. s. 513-520. Mahwah, N.J.: Erlbaum.

WILSON, Timothy. (2002) Strangers to Ourselves: Discovering the Adaptive Unconscious. London: Belknapp Press.