Rozum

Buď se můžeme spokojit s jednáním podle okamžitých intuitivních reakcí, nebo můžeme ve zkoumání otázky, co dělat, pokračovat pečlivěji. Až pokud zvolíme druhou možnost, nastává problém, jakým způsobem má být toto pokračování pojato. V předchozím textu přitom již bylo naznačeno, že jednání podle okamžitých intuitivních reakcí není vhodné za všech okolností.

Chceme-li zkoumat pečlivěji, jaký zdroj poznání k tomu použít? Východiskem zkoumání je první rychlá intuice, elementárním prostředkem veškerého zkoumání je obecná základní intuice. Přejdeme-li k pečlivějšímu zkoumání a chceme-li být co se týče metody konkrétnější, hlavní slovo má mít rozum, racionalita. To neznamená, že by ostatní zdroje nemohly hrát důležitou roli - ale mohou ji hrát jen tehdy, pokud rozum řekne, že v této situaci mohou být tím a tím způsobem zapojeny.

Rozum spočívá v uvádění důvodů, přičemž proces zdůvodňování v jádru není ničím jiným než korektním řetězením jednotlivých intuic. Primát racionality tedy neznamená nic než to, že pokud chceme v rámci pečlivějšího zkoumání použít nějaký postup či stavět na nějakém tvrzení, je třeba mít pro tento postup či tvrzení dobré zdůvodnění, které bude v konečném důsledku stát na přesvědčivých intuicích. Čím pečlivější systém zdůvodnění máme, tím větší máme šanci na správné poznání. Čím pečlivěji jsme problém promýšleli, tím větší tato šance bude.

Dokonalým způsobem spojování intuic je z hlediska zdůvodňování využití platných forem úsudku deduktivní logiky. Tento ideál lze v rámci reálného uvažování, a to i pečlivého, naplnit jen zřídka. Cílem tedy je co nejvíce se k němu přibližovat. Typicky v našem myšlení používáme hodně pravděpodobnostních spíše než deduktivních úsudků. Z ideálu deduktivně-logického systému se však proto slevovat nemusí, protože přesná pravidla pravděpodobnostního myšlení mohou být zaváděna s pomocí deduktivní logiky.

Je velmi užitečné rozpoznávat, co úvahám našeho vlastního myšlení chybí, aby se přiblížily formálně správným typům úsudku. Můžeme tak dobře odhalovat mezery, sporné zkratky či dokonce chyby, které ve svém názorovém systému máme. Nástroje ke zpřesňování myšlení v tomto duchu nabízí neformální logika (resp. teorie argumentace) - identifikace a přesná formulace závěru a premis, typu vztahu mezi premisami a závěrem, nalézání a formulace implicitních premis atp.

Nadvládě racionality v myšlení se zdá se nelze vyhnout. Každý, kdo cílevědomě používá nějakou metodu, kterou dává do protikladu s racionalitou, by většinou řekl, že použití této metody má nějaký dobrý důvod. Základní metodu racionality tedy již sám použil, odrazil se od ní. A pokud netvrdí, že právě použití jeho postupu má dobrý důvod, stěží bude moci dále prosazovat nejen jeho nadřazenost, ale i smysluplnost.

Získání pozice arbitra je pro rozum jen částečné vítězství. Správnou strategií by totiž stále ještě mohla být třeba rychlá rekapitulace základních důvodů ve prospěch důvěryhodnosti určitých autorit, která by pak byla následována nejprve pečlivým zjišťováním a studiem všeho, co tyto autority říkají, a poté svědomitým plněním všech takto z vnějšku získaných rad. Jinak řečeno, je otevřená možnost, že pečlivé rozumové zkoumání by mělo na základě provedených úvah posléze vynést závěr, že ještě lepším zdrojem poznání než vlastní rozum by mohlo za jistých okolností být něco jiného, ať již nějaký druh vnější autority, nebo jiný odlišný nerozumový vnitřní způsob poznávání - například intuice. V takovém případě by rozum jen pečlivě rozsoudil, komu je v dané situaci třeba předat pomyslné žezlo pro nejlepší metodu, a další problémy, včetně finálního řešení centrální praktické otázky, by již sám neřešil.

Ono rozumové delegování rolí na jiné zdroje poznání je v omezené míře častým a neproblematickým jevem. Rozum je například schopen uznat, že za některých okolností je dobré spolehnout se na intuici, i když konkrétní racionální zdůvodnění nejsme schopni podat. Může tomu tak však být jen v situacích, u nichž bylo již předtím prokázáno, že má u nich intuice skutečně lepší výsledky než úvaha.

Vidíme tedy tři různé fáze uvažování:

V první z nich kraluje intuice: Východiskem zodpovídání centrální praktické otázky musí být vždy první intuice, která nás v souvislosti s touto otázkou napadá.
Tato intuice však může iniciovat pečlivější zkoumání, což je někdy na místě - důležitým otázkám by se lidé měli věnovat pečlivě, pouštět se do jejich systematického zkoumání. Takové zkoumání je třeba postavit na pečlivých úvahách, které musí člověk provádět vlastním rozumem. Tím nastává druhá fáze, v níž má logicky hlavní slovo rozum. Rozum následně rozhodne, jakou metodou se má zkoumání dokončit, jakým způsobem tu kterou metodu využít a proč. A vyřešení těchto otázek není nic triviálního a jednoduchého, takže úloha rozumového poznání je v každém případě zásadní a důležitá.
Jak je to konkrétněji se třetí fází? Dle mého názoru i v ní převažuje role rozumu. Zastávám pozici, že vlastním rozumem máme řešit nejen základní epistemologické otázky, které z logického hlediska ani jinak řešit nelze, ale i otázky další.

Hlásím se tedy k trojfázovému pojetí v podobě: intuice - rozum - rozum. Někdo jiný by mohl hájit jinou obměnu této trojfázové teorie, např.: intuice - rozum - intuice apod.

Toto nastínění racionalistického stanoviska je potřeba rozvést. Může být podána bližší charakteristika racionálního přístupu, především je ale potřeba zdůvodnit, proč přiřknout rozumu hlavní slovo i ve třetí fázi zkoumání.

Argumenty pro rozum

Soupeřem racionálního přístupu je přístup intuitivní. Zásadním druhem argumentace ve prospěch rozumu tedy může být snaha ukázat, že rozum 1) není intuitivním přístupem plně nahraditelný či dokonce, že 2) je při řešení centrální praktické otázky důležitější než intuice.

Zastánci intuice mohou uvádět případy, v nichž intuice zafungovala výborně. Je však třeba poukázat i na druhou stranu mince. Jednak samozřejmě existuje i mnoho případů, kdy se zásadním způsobem osvědčil rozum. A za druhé je doloženo mnoho situací, v nichž nás naopak intuice zklamává.

Ve prospěch druhého bodu je klíčové poukázat právě na nedostatky a chyby, které byly u intuice nalezeny. Intuice nedokáže mnohé věci, které racionalita ano (klasicky lze uvést matematické příklady, složitější logickou argumentaci). Je to rozum, který umožňuje tyto nedostatky nacházet a napravovat. Intuici je zcela smysluplné používat tehdy, pokud potřebujeme odpověď rychle či pokud jde o relativně nedůležitý problém. Základní odpověď na centrální praktickou otázku je však maximálně důležitou záležitostí, kterou můžeme řešit dlouhodobě. V této situaci spolehnutí se pouze na první rychlou intuici zřejmě obhájit nelze. Na místě je investovat více času a zvýšit tak šanci na správnost řešení skrze použití nástrojů pomalého myšlení.

Jde o příliš vážnou otázku, než abychom pro její řešení mohli opomenout využít tak zásadní poznávací schopnost, jakou je rozum. U centrální praktické otázky je jakékoliv zvýšení šancí na lepší odpověď cenné a měli bychom ji tedy zkoumat pečlivě, jelikož platí, že čím více času a snahy věnujeme zkoumání, tím vyšší je naše šance, že se dopracujeme lepší odpovědi. Tedy rámcově platí i: čím více nad problémem přemýšlíme, tím větší máme šanci na lepší odpověď. Věnovat se pečlivě zkoumání bez toho, aniž bychom využili rozum, to by nedávalo příliš smysl.

Hlavní argument proti rychlé intuici tedy nakonec zřejmě útočí spíše na slovo "rychlá", než že by namítal něco proti samotné intuitivní schopnosti: Zdá se, že pokud zkoumáním nějaké otázky strávíme více času, pak tím téměř zákonitě i zvyšujeme šanci, že naše výsledná odpověď bude lepší, správnější.

Nesmíme navíc zapomínat, že autoři psychologických poznatků uvedených v argumentaci pro intuici (ať již jde o Kleina, Claxtona, Wilsona, ale i Kahnemana) zároveň nepochybují o tom, že racionální uvažování je užitečné pro řešení jakékoliv problematiky. Jde ostatně o vědce a vědecká metoda je aplikací racionality par excellence.

Výhodou intuice je její bezpracnost, v této výhodě se však může skrývat i osten jisté námitky proti zastáncům intuitivního přístupu. Pokud zůstaneme pouze u intuice, může to být projevem lenosti, pohodlnosti. Psycholog Keith Stanovich dokonce pokládá schopnost překonávat lenost a více se zamyslet za zásadní rys, který více než inteligence způsobuje, že někteří lidé jsou racionálnější než druzí.

Kahneman říká, že rozum je vhodné využít zejména za těchto okolností (2011, s. 35):

když víme, že jde o typ úkolu, se kterým mívá intuice problémy
když jde o hodně důležitou věc

Intuice přitom mívá problémy s otázkami, s jejichž opakovaným řešením včetně zpětné vazby o správnosti použitého postupu nemáme zkušenost. To je rovněž případ základní odpovědi na centrální praktickou otázku - jde o filozofické téma a zde žádné opakovaně potvrzované úspěšné řešení v žádném případě nenastalo. Zdá se tedy, že jsou splněny obě podmínky, pro něž není intuice zvlášť vhodným nástrojem; Kahnemanovo pravidlo je přitom myšleno tak, že dobrým důvodem pro použití rozumu je nenaplnění i jen jedné z podmínek.

Centrální praktická otázka alespoň ve své obecné části je problémem, na který není intuice stavěná. Pokud problémy v tomto duchu rozdělíme na ty, které se odehrávají v intuitivním prostředí a na ty situované do neintuitivního prostředí, pak problém základního nasměrování našeho jednání patří do prostředí neintuitivního. Námitka proti postupu této úvahy by zněla: není na tom rozum v neintuitivním prostředí stejně špatně jako intuice?

Nikoliv, a to proto, že čím více času a pečlivé kontroly investujeme, tím máme větší šanci na odhalení chyb, kterých jsme se dopustili v první intuitivní odpovědi. Navíc máme experimentální doklady, že v prostředí, na které není intuice stavěna, je na tom racionalita lépe. Za takový doklad považuji spor o to, zda je v předpovědích v nejistém prostředí (v prostředí s nízkou validitou predikcí) lepší intuice expertů, anebo podle nějakých předem daných pravidel vytvořené matematické relativně jednoduché vzorce. Mechanický postup rozdělení problému do jasných kategorií, kvantifikace a postup podle jasných pravidel odpovídá analytickému duchu racionality. Tento spor je tedy do značné míry přeložitelný jako spor vrcholné intuice (protože jde o intuici těch, kteří se daným problémem zabývali) a racionálního přístupu.

Popsaný spor je přitom na základě vědeckých dat zdá se prakticky rozřešen v neprospěch intuice expertů a ve prospěch relativně jednoduché matematiky, jak popisuje Kahneman.

Výše popsané úvahy dokládají přednost rozumu, chceme-li na centrální praktickou otázku pečlivou a tedy co nejkvalitnější odpověď, což chceme či bychom alespon chtít měli. Tento závěr není vyvrácen ani námitkami, které se proti rozumovému řešení obvykle předkládají.

Literatura

KAHNEMAN, Daniel. (2011) Myšlení - rychlé a pomalé. Brno: Jan Melvil Publishing.