Sjednocení a průniky

Teorie rozhodování vede k tomu, abychom zároveň počítali s různými teoriemi praktické filozofie, nejen s jedinou, kterou považujeme za nejpravděpodobnější  (srv. MacAskill 2014). Tento komplexní přístup vede ke kombinování (syntéze) činností vhodných podle různých významných praktických filozofií, konkrétněji může vést k vytváření 1) sjednocení a 2) průniků různých způsobů jednání.

Sjednocení

V rámci sjednocování skládáme ideální způsob jednání z nejrůznějších dílčích aktivit, z nichž každá je zvlášť dobrá z hlediska alespoň jedné z významných praktických filozofií a jejich konkretizací. Výsledná strategie pak bude vytvořena skrze skládání různých způsobů jednání, které jsou za velmi významné považovány alespoň v jednom ze systémů, které do naší úvahy vstupují. Nevíme-li, jak se věci mají, je racionální paralelně počítat s co nejvíce variantami a sestavit svou činnost z rozmanité sady pravidel pokrývajících různé možnosti, různé budoucí scénáře, různé praktické filozofie, různé oblasti života. Výsledné ideální jednání by tak bylo složeno z relativně pestré mozaiky různých dílčích činností.

Syntéza tohoto druhu získává smysl díky důležité a velmi často se uplatňují zákonitosti: klesajícímu meznímu užitku. Podle této zákonitosti klesá užitek, jaký jsme schopni získat vynaložením každé další jednotky času, peněz, respektive jakéhokoliv zdroje, který na určitou činnost vynaložíme. Z toho by vyplývalo, že čím jsou rozdíly mezi pravděpodobnostmi praktických filozofií a jejich konkretizací menší, tím větší smysl má vynaložit alespoň nějaké menší úsilí na co největší počet z nich. V našem zkoumání přitom odhalujeme, že možností je spoustu a je velmi obtížné rozlišovat jejich přesvědčivost. Pro každou lze uvést relativně dobré důvody a navíc stále odhalujeme důvody, které jsme předtím neznali. Naše poznání je zkrátka velmi omezené. Syntéza, která proměňuje naši činnost v pestrou mozaiku nejrůznějších aktivit, se z tohoto důvodu zdá být velmi dobrou strategií.

Vhodnou výchozí inspirací, jak asi a konkrétněji by mohl výsledek tohoto přístupu vypadat, by mohl být systém Alexe Vermeera sestavený v rámci jeho soustředěného zájmu o postupné komplexně pojaté sebezdokonalování (viz jeho stránka či krátký výtah).

Problémem však je, že strategie mozaiky činností je vhodná především z hlediska individualismu, tedy soustředění se na zisk co nejvíce dobra z hlediska vlastní osoby. Pestrost zvyšuje šanci, že nemineme něco klíčového. Globální perspektiva oproti tomu nehledí na jednotlivce, ale na zisk dobra z hlediska celku. V jejím rámci musí být činnosti též diverzifikovány, ale spíše uvnitř společnosti, daleko méně již v rámci programu každého jednotlivce. Globální perspektiva dokonce nakonec do značné míry preferuje opak osobní diverzifikace: specializaci každého jednotlivce na tu činnost, ve které může celku přispět nejvíce. Je nicméně pravda, že i v rámci globální perspektivy má pestrost své místo, například jako časově omezené experimentování sloužící k nalezení oné věci, na kterou by se následně měl člověk specializovat.

Dalším problémem pro strategii mozaiky je to, že není realizovatelná z hlediska mikroindividualistické perspektivy (podle ní se neustále střídají jen krátká chvilková já). Tato perspektiva je sice méně pravděpodobná než ty předchozí, nicméně v rámci maximalismu má smysl o ní uvažovat.

Průniky

Průnikem jsou varianty jednání, které jsou co možná nejvíce schvalovány a doporučovány co největším množstvím dílčích teorií. Strategie průniků velí vybírat ty činnosti, které jsou vhodné z hlediska více různých teorií praktické filozofie zároveň.

Jinými slovy, není rozumné přijmout jednoduše jednu z nabízejících se klasických teorií vedoucích k odpovědi na centrální praktickou otázku. Kvalitnější postup spočívá ve vážení všech relevantních teorií podle jejich pravděpodobnosti a podle hodnoty, o niž jde (srv. MacAskill 2014). Výsledné jednání pak může být určeno na základě kombinace různých teorií podle pravidel teorie rozhodování. Tento správnější postup není bohužel pro lidské uvažování příliš intuitivní. Naše mysl přirozeně preferuje užší pohled, který vezme v úvahu pouze ten stav světa, kterému je přiřazena nejvyšší pravděpodobnost, a dál se orientuje pouze podle něj. Tato metoda může být užitečná jako heuristika pro případy, kdy na výsledku úvahy příliš nezáleží nebo je potřeba dojít k závěru velmi rychle. Jinak je však poměrně omezená - je-li možností hodně (což platí téměř vždy), pak i ta nejpravděpodobnější z nich může být sama o sobě značně nepravděpodobná. Ideální analýza tedy zvažuje paralelně všechny varianty potenciálních směrů uvažování, a může pak zvolit i to jednání, ke kterému poukazuje velké množství těchto variant, i když třeba nikoliv varianta nejpravděpodobnější.

Lze rozlišit průniky dvojího druhu: 1) průniky identifikované na základě analýzy konkrétních důsledků konkrétních praktických teorií, anebo 2) průniky libovolných blíže nespecifikovaných praktických teorií. 

Průniky konkrétních teorií

Problém, že výše popsanou strategii mozaiky činností je vhodné použít jen za určitých okolností, můžeme zkusit řešit skrze strategii průniků, jejíž aplikovatelnost je na rozdíl od strategie mozaiky obecnější. Začátek postupu řešení lze pojmout  takto: pokusíme se identifikovat tu činnost, která by mohla být nejlepší z hlediska globální perspektivy, a zařadíme ji do svého programu v určité základní omezené míře, která by byla vhodná i z hlediska perspektivy individualistické. Tím člověk pokryje tu část činnosti, na které se obě perspektivy shodnou (průnik). Až v dalším postupu začne mezi oběma perspektivami vznikat rozpor, který roste úměrně tomu, jak moc velké množství zdrojů pohltí jediná, byť z hlediska globalismu nejlepší činnost.

Navazující otázkou tedy je, jaká konkrétnější činnost by mohla být nejlepší z hlediska globální perspektivy. Lze říci, že při identifikaci této činnosti je nejlepší vyjít z bohatých a profesionálních analýz hnutí efektivního altruismu. Toto hnutí sdružuje lidi, kteří chtějí za pomoci pečivých a racionálních metod správného usuzování a na základě vědeckých poznatků pokud možno nestranně zjistit, co nejlepšího lze dělat, pokud je naším cílem být co nejvíce obecně prospěšný.  

Výsledná činnost bude vhodná z hlediska všech tří perspektiv (globální, individualistické a mikroindividualistické), bude jejich průnikem. Takový závěr podporuje i následující aplikace strategie průniků v rámci teorie maximalismu:

V rámci maximalismu nebylo jasné, jakou jeho verzi zvolit. Strategie hledání průniků nám umožňuje nejistoty tohoto typu potenciálně překlenout. Příklad tohoto způsobu hledání řešení může vypadat následovně: Globální maximalismus předepisuje přednostní ohled na vzdálenou budoucnost, aktivitu v hnutí efektivního altruismu a zájem o problém nastavení umělé superinteligence. Nezdá se sice, že by tyto aktivity byly jednoduše těmi nejlepšími v rámci individualistického a mikroindividualistického maximalismu, ale rozhodně jsou i v rámci těchto dalších variant maximalismu velmi vážnými kandidáty na ty nejpřednější příčky. To proto, že pokud bude nějaké naše já připojeno k maximální hodnotě, pak jedním z nejlogičtějších důvodů, proč by se tak mohlo stát, by byla odměna za (takto zaměřenou) idealistickou činnost. Oproti tomu u dalších činností zvláště vhodných z hlediska individualistického a mikroindividualistického maximalismu nelze zřejmě říci, že by byly dostatečně vhodné i v rámci globálního maximalismu.

Maximalistický závěr je výsledkem mého vlastního uvažování, ale významná váha musí být dána i možnosti, že bych se měl spíše podřídit pohledu převažujícímu u expertů na danou problematiku, anebo případně názorům na centrální praktickou otázku, které převažují v celé populaci. Jakou váhu přisoudit vlastnímu uvažování a jakou druhým, je problém, který se můžeme pokoušet řešit i s pomocí striktnější kvantifikace. Lze však vidět, že pokus o takový odhad naráží na problém kruhovosti, jehož první a nejdůležitější konkretizací je tato situace: My sami můžeme v našem uvažování relativně snadno dojít k závěru, že bychom se měli spolehnout na názory expertů. Na druhou stranu u expertů převažuje názor, že každý by měl tříbit vlastní názory a řídit se podle nich. Taková situace pak směřuje přibližně k výsledku, v němž žádná z možností nemůže získat velkou dominanci nad možností druhou.

Pokud se nechci spolehnout jen na maximalismus, mohla by být činnost v duchu efektivního altruismu zdůvodněna i následujícím způsobem skrze průniky velmi obecných možností:

Jedno z nejzákladnějších dilemat praktické filozofie, které dle mého soudu zároveň nejvýznamnějším způsobem zasahuje do výsledné odpovědi na otázku, co dělat, je toto: má se člověk v základu soustředit spíše na dobro pro sebe (egoistický přístup), nebo na dobro obecně (přístup tradiční morálky a etiky)? Tuto otázku považuji za velmi obtížně rozhodnutelnou, nicméně pragmatická strategie průniků umožňuje podle mě situaci řešit následovně: I v rámci egoistického přístupu má zdá se relativně vysokou pravděpodobnost možnost, že nejlépe i sám sobě pomohu právě tehdy, pokud budu usilovat o dobro obecné. Péče o obecné dobro by tak byla průnikem obou koncepcí, aniž by se muselo řešit, zda je snaha o obecné dobro konečným cílem, anebo pouze prostředkem. A pokud jde o obecné dobro, pak lze argumentovat, že nejlépe promyšlenou a argumentačně podloženou komplexní koncepci má v současnosti právě hnutí efektivního altruismu.

Jaké další činnosti vedle kroků inspirovaných efektivním altruismem by se mohly stát součástí výsledného racionálního programu? V dalším sledu se přidají aktivity, které patří do souboru činností vhodných z hlediska individualismu a které jsou zároveň velmi dobré, byť ne zcela nejlepší, z perspektivy globální. Sem spadá další zkoumání otázky, co dělat, a zejména průnik tohoto zkoumání s propagací efektivního altruismu - podpora kultivované, informované, konstruktivní a kooperativní diskuse o otázkách praktické filozofie.

Tím se hlavní průniky zdá se vyčerpaly, v dalším kroku je již nutné rozhodnout, zda se dále vydat cestou mozaikové strategie na úkor globalismu, anebo naopak cestou silně angažovaného efektivního altruismu na úkor individualismu.

Vydáme-li se cestou mozaikové strategie, následuje průnik mezi touto strategií a mikroindividualistickou perspektivou: meditace respektive kontemplace obsahující prosbu o to, o co mám prosit.

Kromě ohledu na názory druhých bych měl v rámci širšího pohledu započítat i stanoviska, která bych já sám pokládal za nejvíce pravděpodobná v případě, že by moje první odpověď v podobě maximalismu byla chybná. Mezi těmito stanovisky zaujímá důležité místo například klasický hédonismus, tedy názor, že jedinou skutečnou hodnotou je zisk vlastní slasti a redukce vlastní strasti v horizontu nám známého několik desítek let dlouhého života.

Průniky libovolných teorií

Zprvu by se mohlo zdát, že abychom mohli uvažovat o tom, jaké činnosti jsou vhodné z hlediska průniků mezi různými teoriemi, musíme znát obsah a z něj plynoucí důsledky těchto teorií. Ve skutečnosti tomu tak ovšem být nemusí. Vezměme si hodnotu dalšího zkoumání (viz též zvláštní kapitola). Ať již je správná jakákoliv teorie, třeba i ta, kterou zatím vůbec neznáme a nepromýšlíme, je z jejího hlediska další poznávání užitečné, jelikož nás může k poznání této správné teorie vždy s větší pravděpodobností přiblížit než oddálit. Činnost spočívající v dalším zkoumání správné odpovědi na centrální praktickou otázku je tedy skvělým jednáním za předpokladu správnosti jakékoliv z praktických teorií, kterou nyní nebereme v úvahu a jejíž důsledky nerealizujeme. Takových teorií je zjevně obrovské množství a další zkoumání je v rámci teorie rozhodování jejich pragmatickým průnikem. Ostatně i William MacAskill, filozof, který asi nejpečlivěji promýšlí zde aplikovaný široký způsob užití teorie rozhodování, soudí, že dalšímu zkoumání je racionální věnovat velké množství času (2014, kap. 7).

Další zkoumání není jedinou věcí, o které si můžeme myslet, že je dobrá z hlediska většiny teorií praktické filozofie, aniž bychom znali jejich obsah. Různé praktické filozofie nabízejí různé cíle, ale ukazuje se, že různé konečné cíle většinou vyžadují podobné prostředky k jejich dosažení. Tento jev bývá nazýván jako instrumentální konvergence. Je tedy dobré maximalizovat svůj potenciál k využití co největšího množství těchto prostředků, ať již nakonec zvolíme jakýkoliv konečný cíl či jakoukoliv jejich skupinu. Souhrn prostředků vhodných k dosažení pokud možno libovolného cíle není nic jiného než nechvalně proslulá moc. Z hlediska hledání průniku mezi libovolnými praktickými filozofiemi se moc zdá být velmi vhodným předmětem našeho snažení.

Stejně jako u strategie průniků konkrétních teorií i zde dochází k tomu, že odlišné důsledky mají průniky libovolných teorií v kontextu globální perspektivy, individualistické perspektivy a mikroindividualistické perspektivy. Začněme tou poslední, protože ta je nejjednodušší: v případě chvilkového já nemá poznávání ani získávání moci za normálních okolností smysl, protože jednat je třeba ihned - ihned je potřeba zaměřit se na to, co považujeme za klíčové. Přípravu prostředků na dobu, až budeme na pokus o realizaci toho, o co skutečně jde, lépe připraveni, zde není možná.

Jak jsme na tom v případě individualistické perspektivy? Vychází z této úvahy lépe další zkoumání či maximalizace moci? Ve prospěch zkoumání by hovořila tato úvaha: Nějakou moc máme, dokud žijeme, prakticky vždy. Pokud však ani zčásti neznáme ten správný směr správného jednání, pak je to stejné, jako bychom nevěděli vůbec nic a i veškerá moc je nám na nic. Zisk správného názoru je tedy zásadnější změnou, než nabytí nějaké té moci navíc. Proto je třeba klást větší důraz na získávání poznání než na maximalizaci moci.

Na druhou stanu v úvahu je třeba vzít, že pod štítek zkoumání spadá jakákoliv činnost zvyšující naši šanci, že se dostaneme ke správné odpovědi. Je přitom možné, že tuto šanci ovlivníme významně nejen studiem, ale například i snahou prodloužit svůj život. To platí zejména tehdy, pokud bude naše budoucnost v duchu transhumanismu výrazně transformována novými technologickými posuny. Je evidentně málo pravděpodobné, že by náš současný názor již neobsahoval žádnou zásadní chybu. Ve skutečnosti však je docela pravděpodobné i to, že složitost věcí je natolik rozsáhlá, že nemáme příliš šanci odhalit všechny zásadní chyby ani tehdy, pokud věnujeme dalšímu zkoumání několik dalších desetiletí. Pokud bychom však předpokládali, že se dožijeme vzniku počítačů daleko inteligentnějších než člověk, je již o významný stupeň reálnější (i když stále nepříliš reálné) předpokládat, že superinteligence odhalí všechny příslušné chyby za nás. Pak by naší úlohou bylo jednak se této doby dožít a konkrétněji se jí dožít s co nejvíce prostředky (tedy s co největší mocí), kterou bychom pak mohli použít k realizaci superinteligencí sdělené odpovědi na centrální praktickou otázku. 

Krátce řečeno, i v rámci projektu zkoumání je v této době možná nejlepší cestou maximalizovat primárně moc. To znamená, že pokud jsme před tím byli na vážkách, zdá klást větší důraz na moc či na poznání, tato okolnost přiklání úvahu relativně silně na stranu moci.

Zbývá prodiskutovat roli instrumentálních hodnot poznání a moci v kontextu globální perspektivy. Jak již bylo víckrát řečeno, za nejrozumější hlas v rámci této perspektivy považuji přístup efektivního altruismu. Z toho je též patrné, proč nelze ve stejné podobě použít úvahu z individualistické perspektivy - nelze čekat na to, až nám správnou odpověď sdělí superinteligence, protože z globální perspektivy je dost možná tou nejdůležitější činností, jak zajistit zdárné další zkoumání budoucí civilizace, aktivita zacílená na to, aby byla superinteligence správným způsobem vytvořena a zavedena. Na druhou stranu, jak dokládá analýza MacAskilla (tamtéž), i pokud volíme globální perspektivu, stále bychom měli věnovat velké množství času zkoumání, jak být z této perspektivy jako jedinec co nejužitečnější. Odpadl by nicméně důraz na moc pocházející z transhumanistické snahy dočkat se zásadních technologických změn. Důvod rozdílu lze podchytit také následovně: z globální perspektivy je zásadní dobou čas před klíčovými technologickými změnami, protože ten nám umožní je správně zavést. Z individuální perspektivy je zásadní čas po nich, protože jak a zda se těchto změn dosáhne, stejně jako jedinec významně neovlivním, a teprve až potom budu mít k dispozici poznání a i daleko zvýšené možnosti potřebné k realizaci hodnot.

Není tomu ovšem tak, že by z globální a efektivně-altruistické perspektivy bylo úsilí o moc nepotřebné či dokonce zavrženíhodné, jak by obvyklý první dojem opozice moci a morálky mohl někomu napovídat. Moc je zde naopak velmi potřebná. Ukázat proč lze vícero způsoby.

Plyne to například i z MacAskillovy úvahy (tamtéž), na kterou se zde opakovaně odkazuji. Nejistota a možnost změny názoru vede podle něj (a s touto úvahou nelze než souhlasit) k tomu, abychom si pokud možno nechávali otevřené možnosti (keeping one`s options open). Není však důvod, proč k tomuto A nedodat i B: stejně užitečné je i otevírat si možnosti nové. Zkrátka starat se o to, abychom měli do budoucna možnost učinit toho co nejvíc podle toho, co se ukáže potřebné. To však není nic jiného než moc.

Jednou z hlavních věcí, které se efektivní altruismus věnuje, je problematika výběru kariéry, skrze kterou by člověk mohl udělat co nejvíce dobra. Kariéra je přitom zároveň tématem, které je zásadní z hlediska maximalizace individuální moci. Tento souběh není náhodný - čím více moci, tím více dobra může člověk udělat, pokud jej bude chtít udělat. Altruismus jakožto činnost zaměřená k pozitivnímu ovlivňování světa přitom potřebuje moc zvláště, zřejmě více než mnoho jiných potenciálních životních cílů zaměřených pouze na to, co se děje ve vlastním osobním životě.

Organizace 80 000 Hours, která se otázkám kariéry věnuje, je jednou ze stěžejních složek hnutí efektivního altruismu (ne-li vůbec složkou nejdůležitější). Doporučuje věnovat velkou pozornost budování kariérního kapitálu a radí, jak na to (viz např. tento podrobnější text). Zdůvodnění je pádné: zdaleka nejvíce toho člověk dokáže ovlivnit na vrcholu kariéry, který nastává většinou až po 40. roku života, tedy poměrně pozdě. Z toho důvodu je během té dřívější a i o něco delší části života racionální věnovat větší pozornost budování výchozí pozice, ze které bude možné toho posléze co nejvíce udělat. V tomto období by tedy tato příprava měla dominovat nad samotným přímým soustředěním se na altruistickou činnost. Vidíme tedy, že zaměření se na maximalizaci moci si může klást nárok na nejdůležitější činnost i z hlediska globální a tedy efektivně-altruistické perspektivy. Hnutí efektivního altruismu sice pojem moci nepoužívá, zřejmě z důvodu jeho negativních konotací, zde se však nemusím ostýchat tento dosti přesný a všezahrnující pojem použít. V rámci efektivního altruismu je nahrazen dílčími pojmy, jakými jsou: ponechávání si otevřených možností, výběr a budování kariéry, kariérní kapitál, schopnosti, konexe, společenský kredit apod.

Můžeme se pokusit vytvořit i průnik se zkoumáním, byť půjde o průnik relativně úzký: Součástí činnosti maximalizace moci je pochopitelně i zkoumání, jak moc nejlépe maximalizovat. V kontextu průniku i s programem podle organizace 80,000 Hours je výsledkem zkoumání, jak nejlépe maximalizovat moc v kontextu cílů této organizace. Tedy do značné míry studium a promýšlení materiálů, které k tomuto tématu lidé z 80,000 Hours sestavili, ale kromě toho do určité nezanedbatelné míry i realizace příslušných doporučení. Proč by měla být realizace součástí průniku, když jedním z okruhů vytvářejícím průnik je zkoumání? Není zkoumání striktně odlišnou činností od samotné realizace? Striktně nikoliv, protože velmi často platí, že člověk může nějakou věc nejlépe prozkoumat experimentováním - tím, že si ji vyzkouší, nebo že ji bude skrze praxi zkoumat i dlouhodobě, aby získal dostatečnou bezprostřední zkušenost.

Výsledný průnik

Popsal jsem dva široké způsoby, jak o průnicích praktických filozofií přemýšlet. V tomto bodě se tedy nabízí završit analýzu nalezením výsledného průniku mezi těmito dvěma způsoby vytváření průniků, respektive přesněji mezi možnostmi, které byly v této kapitole diskutovány. Jistý stručný souhrn nabízí následující tabulka:

Mohli bychom si myslet, že průnik v rámci libovolných teorií je již oním hledaným průnikem celkovým, protože řádek konkrétních teorií neobsahuje kromě modlitby žádnou položku, která by již nebyla zahrnuta v řádku libovolných teorií. A vytvářet užší průnik dosud sestaveného průniku s modlitbou se již nezdá smysluplné. Na druhou stranu, proč? Mohli bychom přece říci, že krátká modlitba pojatá zároveň jako meditace je určitě zároveň dobrou mentální přípravu na jakoukoliv činnost, ať již jde o zkoumání či něco jiného. V tomto smyslu by tedy modlitba skutečně byla oním dokonalým průnikem - v tom smyslu, že může být přínosnou součástí naší činnosti za jakéhokoliv scénáře.

Problém je v tom, že modlitba je sice ve dvou scénářích významnou činností, v těch zbývajících však jde o činnost spíše doplňkovou, nikoliv o zásadní nezbytnou součást programu. Z toho je patrná nutnost rozlišení různých otázek, které si lze v souvislosti s kombinováním teorií a činností pokládat:

1. Která činnost je součástí ideálního programu v co největším počtu různých důležitých konkrétních praktických filozofií?
2. Která činnost je co nejdůležitější v co největším počtu co nejdůležitějších různých praktických filozofiích?
3. Které činnosti bychom měli věnovat co nejvíce času podle co největšího počtu různých praktických filozofií?

Odpovědí na otázku 1 by mohla být, jak jsme viděli, meditačně pojatá modlitba. Nás však spíše zajímají takové průniky, které směřují k odpovědi na otázku 2. Zde zůstává předním kandidátem zkoumání, jak nejlépe maximalizovat osobní moc v kontextu cílů organizace 80 000 Hours. Tato možnost vznikla jako průnik libovolných teorií, když však chceme započítat i možnost průniku s konkrétními teoriemi, vyžaduje to jistou korekci či upřesnění. V rámci průniku konkrétních teorií byl velmi důležitý morální obsah činnosti. Pokud bychom však v rámci průniků vyzdvihli především aspekt osobní moci a aspekt efektivního altruismu by šel do pozadí, morální hodnota činnosti by tím mohla být velmi snadno do značné míry ztracena. Výsledný program je z tohoto důvodu správné pojmout tak, aby morální složka zůstala zásadní složkou činnosti. Tento požadavek by mohl být dobře naplněn skrze následující reformulaci výsledné činnosti: 

Ideálním průnikem by mohla být snaha propagovat misi organizace 80,000 Hours skrze šíření jejich znalostí o tom, jak zvyšovat osobní kariérní kapitál a skze příklad vlastního následování jejich doporučení.

Toto pojetí se snaží zajistit, aby idealistická složka, která je ohrožená dominancí cíle maximalizovat vlastní moc, zůstala zásadní. Proto je úmysl propagovat organizaci 80,000 Hours uveden na prvním místě. Je však třeba hlídat, aby tato formulace skutečně co nejvíc psychologicky odpovídala i celkovému náhledu na vlastní činnost, který by člověk při realizaci tohoto programu měl. Nemá jít jen o právnickou kličku, která verbálně zachová morální obsah, ale v mysli člověka se idealistický obsah vytratí. 

Jádrem programu zůstává zkoumání, i když ve formulaci není zmíněno explicitně. To však nevadí, protože snaha šířit nějakou informaci je zároveň ideálním způsobem, jak si sám vypěstovat v dané oblasti co nejlepší poznání. Dále, vlastní následování příslušných doporučení je způsob, jak toto poznání rozvíjet skrze osobní zkušenost. Příslušné formulace jsou v této podobě proto, aby bylo zajištěno co nejpřirozenější sepětí propagace a zkoumání v jednotně pojaté činnosti.

Konkrétnější informace k takto definovanému programu lze nalézt v jednom z hlavních článků 80 000 Hours k tématu kariérního kapitálu a v na něj navazujících materiálech. Zvlášť zásadní je seznam obecných pravidel pro zvýšení pracovního úspěchu, které jsou v souladu se strategií průniků platné i v rámci mnoha jiných praktických filozofií než je efektivní altruismus. Je v nich zahrnuta např. i péče o obecně spokojený a kvalitní vlastní život a o vlastní zdraví. Šíře těchto zásad (viz podrobnější shrnutí doporučení 80,000 Hours) ukazuje, že přestože jsem je identifikoval jako průnik, který na první pohled působí značně úzce, ve skutečnosti jde o program pokrývající významnou část činností, které by měly být součástí celkového plánu jednání.

Závěrem: Sjednocení a průniky

Co je důležitější, sjednocování nebo průniky? Pokud by byla správná strategie života jako pestré mozaiky činnosti, pak sjednocování, protože skrze sjednocování různých činností vzniká celkový program, zatímco průniky vždy vytvoří jen části, byť důležité, tohoto programu. (Nebylo by tomu ovšem tak, že by se výsledný program skládal jen ze samých průniků). Nejlepší výsledný průnik, který jsem v této kapitole identifikoval, by byl sice nejdůležitější položkou v porovnání se všemi ostatními činnostmi definovanými na stejné míře obecnosti, sám o sobě by však byl daleko méně důležitý než celek všech činností - právě proto, že by byl jen výsekem, byť výsekem zvlášť důležitým.

Jak však bylo možné vyčíst i z oddílu o sjednocování, spor o to, zda zvolit strategii pestré mozaiky, či spíše strategii specializace a intenzivního zaměření na vybranou oblast, považuji za obtížně rozhodnutelný a aktuálně se nedokáži přiklonit ani k jedné straně. Jedině, co se aktuálně z mlhy vynořuje dostatečně jasně, je tedy to, že bych alespoň nějakou pozornost měl věnovat tomu, co jsem identifikoval jako hlavní průnik. 

Literatura

80,000 Hours (2018). 80000hours.org.

MACASKILL, William (2014). Normative Uncertainty. Diss. University of Oxford.

TOD, Benjamin (2017). All the evidence-based advice we found on how to be successful in any job. In: 80,000 Hours, Carieer Guide. 80000hours.org/career-guide/how-to-be-successful/.

TOD, Benjamin (2017). How to find a right carieer for you. In: 80,000 Hours, Carieer Guide. 80000hours.org/career-guide/personal-fit/.

TOD, Benjamin (2017). The two most common ways people accidentally sabotage their career early on. In: 80,000 Hours, Carieer Guide. 80000hours.org/career-guide/career-capital/.