Cíl neboli smysl života
Jak bylo řečeno, pro naše praktické myšlení je přirozené, když začne od úvah o vhodných důsledcích našeho jednání, neboli o cílech. Můžeme tedy zkusit pokračovat s využitím této cesty.
Uspořádání podle prostředků a cílů tvoří základní strukturu našeho uvědomělého jednání. Každé jednání má nějaký cíl, prováděné činy jsou pak prostředky k dosažení tohoto cíle.
Často je však cíl, kterého chceme dosáhnout, jen dalším prostředkem k dosažení nějakého ještě vyššího, nadřazeného cíle. Klasicky tuto strukturu popisuje Aristotelés v Etice Nikomachově. Podle Aristotela musí existovat konečný cíl, který má smysl sám o sobě a který dává smysl i ostatním k němu směřujícím činům - jinak by řetězec dílčích cílů, které jsou ve skutečnosti prostředky, pokračoval do nekonečna, a veškeré počínání by tak nakonec bylo nesmyslné. Tento konečný cíl nám pak poskytuje odpověď na otázku, co máme dělat - jednoduše usilovat právě o něj.
Nemusíme však předpokládat, že konečný cíl je jen jeden - může jich být i více. A abychom měli výčet typů odpovědí úplný, nemusí být žádný. Tím dostáváme základní druhy řešení: nihilismus (žádný konečný cíl), monismus (jeden konečný cíl) a pluralismus (více konečných cílů). Platí-li pluralismus, pak v podstatě nutně nastávají i konflikty hodnot (konečných cílů) - musíme se rozhodovat, který cíl či cíle za jakých okolností upřednostníme více. Platí-li nihilismus, pak je zcela jedno, co budeme dělat.
Problém konečného cíle je do značné míry totožný s obecně známou a populární otázkou smyslu života. Máme-li odpověď na otázku smyslu života stanovenou, můžeme z ní již odvozovat, co máme dělat - směřovat k tomuto smyslu, naplňovat jej. Problém volby jednání a problém smyslu života spolu navzájem těsně souvisejí. Pojmy konečného cíle, respektive smyslu života, se tedy mohou nabízet jako vhodné pomůcky, jak obecně formulovanou otázku jednání uchopit, z jakého konce ji začít rozplétat.
Vůči pojmu smyslu života lze nicméně namítnout, že implikuje představu, že konečný cíl je právě jeden. To je pravda, po jisté terminologické úpravě lze však tento populární pojem i nadále používat: Pokud platí pluralismus, pak stále můžeme všechny konečné cíle shrnout do jednoho - konečným cílem by pak bylo buď co nejlépe naplnit nějaký větší či menší seznam konkrétnějších jednotlivých cílů, anebo případně co nejlépe realizovat třeba jen jednu nebo jen některé hodnoty z takového seznamu.
Jaký je smysl života? Lze sestavit seznam nabízejících se možností, jak se k této otázce postavit. Přitom je třeba mít na paměti, že smysl může spočívat jak v jedné z možností, tak ve více z nich zároveň. Zkoumání možností uvedených v takovém seznamu lze jistým způsobem hierarchizovat. Reflexe dvou z nich, konkrétně odmítnutí otázky a popření smyslu, má totiž z hlediska systematické filozofické úvahy přednost před reflexí ostatních možností. Zpracování tématu smyslu života lze totiž uspořádat podle po sobě logicky jdoucích otázek:
Ke druhé a třetí otázce má smysl přistupovat jen tehdy, pokud jsme na první neodpověděli záporně, a to stejné platí při posunu od druhé otázky ke třetí. První fáze se týká možnosti celou otázku smyslu odmítnout, druhá možnosti, že žádný smysl života není, zatímco všechny ostatní obvyklé odpovědi na otázku smyslu souvisejí až s fází třetí. V tomto pořadí je tedy třeba o jednotlivých částech problému přemýšlet. K tomu se však nutně přidává ještě další otázka, která by zdá se všechny tři výše uvedené problémy měla v rámci systematického zkoumání ještě předcházet:
K přesnějšímu vymezení významu zkoumaného pojmu je třeba přistoupit tehdy, když už si nevystačíme s tím, jak mu obecně v běžné řeči rozumíme. Jelikož pečlivé zkoumání vyžaduje snahu předejít možným nedorozuměním způsobeným odlišným chápáním, může být případně užitečné podívat se na problém významu ještě o něco podrobněji. V tomto textu již byl nicméně pojem smyslu života stručně, ale v zásadě dostatečně vymezen jako konečný cíl, k němuž má směřovat naše jednání.
Problém smyslu života řeší otázku, co konkrétně (ať už je to jedna či více věcí) má mít v rámci naší struktury cílů a prostředků status konečného cíle neboli konečné hodnoty. Nicméně ať již je to cokoliv, řídí se uvažování o dosahování této hodnoty či hodnot jistou obecnou logikou. Tuto obecnou logiku zachycuje teorie rozhodování. Teorie rozhodování je obecný logický rámec, ke kterému se dostaneme, pokud své úvahy začneme přemýšlením o smyslu života a domyslíme-li je dostatečně pečlivě k dalším důsledkům.