Problém kvantifikace

Aby byla teorie rozhodování univerzálně a prakticky použitelná, tak jak to potřebujeme, musí do ní být dosazovány číselné odhady. Je třeba kvantifikovat věci, které nelze přesně měřit - proto mluvíme o odhadu. Odhad po nás navíc může být velmi často vyžadován i u otázek, které jsou teoreticky velmi složité, jejichž řešení je ovlivňováno mnoha faktory, o nichž toho víme jen velmi málo. Proto se lidé často zdráhají se do takových odhadů pouštět. Opatrnost, která však zcela zabrání jakýkoliv odhad učinit, není na místě a je spíše alibismem. To, že něco nelze změřit přesně, neznamená, že to nelze přibližně odhadnout. Ve skutečnosti naše mysl neustále implicitně takové odhady činí, když o čemkoliv uvažujeme anebo když cokoliv porovnáváme, i když tyto odhady nejsou číselné. Jde jen o to pokusit se to, co již děláme implicitně, vyjádřit i explicitně, abychom na systému našich odhadů mohli dále pracovat a zpřesňovat jej. Pro naši intuici, jak potvrzuje psychologie, není žádným větším problémem číselné odhady produkovat. Jakmile nás příslušný odhad napadne, můžeme jej použít, anebo jej můžeme jakkoliv pozměnit, pokud nám záhy připadne nesprávný.

Nemusíme se samozřejmě spoléhat na tyto první intuitivní "nástřely", pokud máme k dispozici metody, které nám umožní učinit odhad pečlivěji. Tyto metody pro co nejkvalitnější určování potřebných číselných vstupů je třeba vytvářet, shromažďovat a vylepšovat.

První odhady můžeme zpřesňovat tím, že máme představu, v jakých vztazích by měly být k jiným odhadům, a zajistíme, aby tyto vztahy platily. Skrze definované vztahy se zadáním jednoho odhadu mohou korigovat či vytvářet odhady jiné. Tím se do našeho uvažování dostává - a zcela právem - matematika. Matematizace byla prakticky ve všech vědních oborech znakem zpřesňování a zkvalitňování myšlení a stejně je tomu i v tomto případě. Vytváříme tak matematizovaný systém, do kterého pak odhady umísťujeme.

Čím je analýza podrobnější a pečlivější, tím větší počet číselných hodnot a vztahů mezi nimi vstupuje do hry. Čím profesionálněji se nám podaří k obtížnému a nevyhnutelně značně nejistému a spekulativnímu úkolu dosazování příslušných číselných odhadů přistoupit, tím lépe.

Dochází přitom k následujícímu fenoménu: na metodách výpočtu může být shoda nacházena relativně snadněji, zatímco konkrétní odhady, tedy vstupy do těchto výpočtů, se budou dramaticky lišit, a to jak mezi odborníky, tak mezi lidmi obecně. Dokonce i jediný člověk může relativně často chtít svoje odhady vcelku významně revidovat.

Proto je velmi praktické zachycovat navrhované systémy vztahů ve vhodném softwaru, který může důsledky jakékoliv změny v našich pravděpodobnostních odhadech ihned přepočítávat a do kterého mohou různí lidé rychle své odhady vložit a okamžitě zkontrolovat důsledky. Jednou z nejjednodušších možností je využít tabulkový procesor (například Microsoft Excel).

Již zpracované problémy pak lze použít jako šablonu a základ pro zpracování libovolné problematiky - při využití softwarových nástrojů může být každá další analýza rychlejší, neboť lze využít stavební bloky použité v dříve zpracovaných úvahách.

Snahu o komplexní přístup můžeme již tímto způsobem dovést až do jejího posledního důsledku – mezi úkoly filozofa by měla patřit snaha zachytit v matematizovaném konzistentním systému pokud možno všechny důležité části svého vlastního myšlení. Respektive, filozofie by měla takové matematizované systémy konstruovat a navrhovat. Výsledkem by byly explicitně zachycené sítě tvrzení, jejich pravděpodobností, matematických vztahů mezi těmito pravděpodobnostmi i propojení těchto vstupů skrze komplexní systém rozhodovacích tabulek s vhodnými variantami jednání. Výsledný systém by umožňoval rychle dopočítávat pravděpodobnosti tvrzení podle pravděpodobnosti jiných tvrzení. Přispíval by k přesnosti myšlení, jelikož by své uživatele nutil korigovat navzájem nekonzistentní pravděpodobnostní ohodnocení a vztahy mezi tvrzeními. Měl by též pomocí předem připravených stavebních kamenů a metodiky ulehčovat editaci či rozšiřování celého systému. Kdokoliv s dostatečným zájmem by mohl použít některý z dostupných systémů a upravit si jej podle svého.

Jak směřovat k takovému komplexnímu systému? Jednou z možností, která nás může napadnout jako první, je vytváření stále rozsáhlejších rozhodovacích tabulek. Metodologicky čištší však může být i poněkud odlišná možnost - pracovat naopak s velmi jednoduchými tabulkami a vzorci, přičemž vstupy do každé tabulky či vzorce mohou odkazovat na vnořenou tabulku či vzorec. Základní jednoduchá tabulka teorie rozhodování počítá očekávanou hodnotu jednoho způsobu jednání za pomoci úvahy o dvou odlišných stavech světa (o dvou odlišných opačných a navzájem se vylučujících možnostech) - viz šablona. Každý stav světa se přitom může štěpit na další podstavy v rámci dalších vnořených tabulek.