Co je relativismus

Pojem relativismu

Relativismem nazývám jakékoliv stanovisko, které implikuje závěr, že je zcela jedno, jak člověk jedná a jak se rozhoduje. Pokud je objektivně vzato nějaké jednání lepší než jiné, ale není v naší moci vědět, jaké jednání to je, považuji tuto situaci též za relativistickou. Z vnějšího hlediska sice není jedno, jak se v takové situaci zachováme, ale z našeho hlediska to jedno je. Pracuji tedy s tímto internalistickým, vnitřním hlediskem aktéra - ostatně právě na toto hledisko jsme vždy v konečném důsledku odkázáni a především s ním tedy musíme pracovat.

Právě podanou definicí se poněkud odchyluji od způsobu, jakým se s pojmem relativismu pracuje ve filozofii (v níž je relativismus spíše pojmem teorie poznání než praktické filozofie), a také od samotné etymologie tohoto slova (podle které by měl relativismus souviset především s důrazem na to, že věci existují ve vztazích). To by však nemělo být na škodu, jelikož mi zde nejde o přesné zachycení již existujícího významu, nýbrž o zavedení a upřesnění terminologie vhodné pro následné rozvinutí jistého způsobu uvažování a argumentace. Kromě toho je zde použité chápání relativismu v souladu se zlidovělým a již všeobecně rozšířeným pojetím - situaci, v níž je něco jedno, by lidé vybavení běžným nefilozofickým slovníkem často popsali právě výrokem, že je to relativní. Každý výběr pojmu má však vždy i své nedostatky. Případným alternativním pojmenováním pro stanovisko, které zde odmítám, by mohl být pragmatický či praktický nihilismus.

Druhy relativismu

Různé názory mohou být relativistické buď explicitně, nebo implicitně, respektive neuvědoměle. U některých stanovisek může být sporné, zda k relativismu skutečně vedou, či nikoliv; pak lze alespoň říci, že pád do relativismu u nich hrozí. S relativismem lze spojovat nejrůznější druhy názorů. Můžeme je kategorizovat podle způsobů, jakými u nich relativismus vzniká:

Nesmyslnost hodnotových soudů. Podle některých myslitelů nemají slova používaná v praktické filozofii žádný skutečný význam, nic neoznačují. Mluvit o hodnotových otázkách a o správném jednání pak nemá smysl. Mezi reprezentanty tohoto způsobu uvažování bychom mohli zařadit mnohé novopozitivisty, jeho vyjádření nalezneme třeba ve Wittgensteinově Tractatu (2007). Pokud nemá otázka po správném jednání a po hodnotách smysl, výsledek je zřejmý - je jedno, co děláme.

Neexistence hodnot. Možná má smysl o hodnotách mluvit, ale správnou odpovědí na příslušnou otázku je nihilismus - žádné neexistují. Pak je evidentně jedno, co děláme, platí úplný praktický relativismus. Tato hodnotová skepse není dnes nijak řídká, často jde ruku v ruce se scientistickým světonázorem, který v představách mnohých popisuje svět jako chladný, neutrální soubor faktů, ve kterém v posledku na ničem nezáleží. Náš výběr cílů je podle tohoto stanoviska nevyhnutelně zcela arbitrární, i když poté, co jsme nějaký cíl vybrali, se již můžeme s pomocí instrumentální racionality rozhodovat.

Nepoznatelnost hodnot. Pokud mají slova o hodnotách a správném jednání smysl, ale řešení těchto problémů není v kompetencích našeho rozumu a jazyka, má to stejné relativistické důsledky, jako kdyby nebylo o hodnotách vůbec možné smysluplně mluvit.

Libovolnost hodnot. Někdo by mohl říci, že hodnotou může být cokoliv. Například cokoliv, co se člověk za hodnotu rozhodne považovat. Potom je ale jedno, co si člověk vybere, protože kdyby si vybral cokoliv jiného, bylo by to stejně dobré.

Neexistence subjektu. K relativismu může vést i názor, že vůbec neexistujeme jako subjekt, který trvá v čase a který může získat či vlastnit nějakou hodnotu. Nabízí se pak úvaha, že pokud není nikdo, kdo by mohl něco získat či ztratit, proč se o cokoliv snažit? O neexistenci jednotného a trvalého já mluví tradiční théravádový buddhismus (příkladem Sujiva, 2006, s. 187-192), ale i někteří dnešní filozofové inspirovaní neurovědami, například Dennett (1991). Je třeba uznat, že mnozí zástupci této kategorie by tvrdili, že se mohou relativismu vyhnout a že smysluplné jednání může existovat i bez subjektu. Souhlas s tímto řešením by však zastáncům ne-já rozhodně nedali všichni.

Absolutní skepse. Názor, že lidské poznání není skutečným poznáním, že nic nelze poznat, je evidentně zároveň relativistický i co se týče praktické filozofie. Tato skepse může být například zdůvodněna tak, že veškeré "poznání" se odehrává v jazyce, ale jazyk samotný nikdy překročit nemůže, skutečnost je tedy jen naším jazykovým konstruktem.

Postmoderní relativismus. Postmoderna hlásá, že neexistuje žádné kritérium, podle kterého bychom mohli zhodnotit, který hodnotový názor je správnější a který méně. Jakákoliv možnost je pak stejně dobrá jako jakákoliv jiná, jednotlivé životní způsoby a formy jsou navzájem neporovnatelné a nesouměřitelné. Pokud mladší Wittgenstein reprezentoval spíše novopozitivistickou cestu k relativismu, ten pozdní (1998) by možná spadal právě do této kategorie.

Vše je zcela v pořádku. Mezi relativismy patří ale třeba i extrémně optimistický názor některých stoupenců duchovního směru východní advaity, podle kterého je tento svět jen iluze (mája) a my jsme ve skutečnosti jedním věčným neměnným trvale blaženým vědomím. Žádné utrpení ani nic negativního tedy neexistuje a vše pozitivní již v podstatě máme, vše je zcela v pořádku. Nemůžeme tedy nic ztratit, ale ani nic získat, ať již uděláme cokoliv.