Odmítnutí relativismu

Jádro argumentu

Relativismem zde nazývám jakékoliv stanovisko, které implikuje závěr, že je zcela jedno, jak člověk jedná a jak se rozhoduje (podrobněji viz Co je relavismus). Relativismus odmítám z tohoto důvodu a tímto způsobem: Pokud relativismus platí, pak se podle něj stejně nelze řídit, protože nedává žádné pozitivní rady. Nemůžeme však mít úplnou jistotu správnosti relativismu. Rozumnější tedy je vybrat si nejpravděpodobnější z názorů, které nějaké pozitivní praktické rady dávají, a řídit se podle něj.

Lze se odrazit od následujícího pravidla, které se zdá být rozumné a docela jednoduše přijatelné: Z možných variant jednání vol tu variantu, která je nejpravděpodobněji nejlepší (respektive nejrozumnější). Toto pravidlo neztrácí svou platnost ani tehdy, pokud ono jednání, které je nejpravděpodobněji nejlepší, je nejlepší třeba jen na 40 % nebo méně - protože ostatní varianty jednání jsou na tom ještě hůře. Relativistické argumenty pouze ovlivňují, jak vysoké pravděpodobnosti v rámci této úvahy u jednotlivých variant jednání budou, nezvrátí však skutečnost, že nějaké způsoby jednání budou mít vyšší pravděpodobnost správnosti než jiné.

Proti relativistovi využívajícímu všech možností skepse a kritiky může být velmi obtížné ukázat, že nějaký cíl, způsob jednání či hodnota jsou skutečně správné a dostatečně zdůvodněné. Díky výše popsaným souvislostem však stačí ukázat, že nějaký cíl, způsob jednání či hodnota mají vyšší šanci být skutečným cílem, skutečně správným jednáním či skutečnou hodnotou než cíle, způsoby jednání či hodnoty jiné.

Názorná ilustrace

Stojíme na křižovatce a jedna cesta vede doprava, druhá doleva. Petr, kterému hodně důvěřujeme, si myslí, že je úplně jedno, kudy půjdeme. Ještě s námi jde Pavel, ten se plete daleko častěji než Petr, a myslí si, že do cíle dorazíme jedině cestou vpravo. Pravděpodobnost, že by měl pravdu Pavel, hodnotíme přibližně 10 procenty. Kterou cestou je racionální jít? Evidentně tou pravou. Tato logika je stejná, jaká se uplatňuje v argumentu pro odmítnutí relativismu.

V nejkratší formě lze způsob uvažování použitý v argumentu ilustrovat takto: Přibližně na 90 % je jedno, zda se vydáme vlevo, nebo vpravo. Na 10 % do cíle dojdeme jen tehdy, když se vydáme vpravo. Kudy se vydat?

Situaci ilustruji i na jiném, košatějším a poněkud fantazijním příkladu, který se snaží analogii s relativistickým a nerelativistickým přístupem zachovat co nejvěrněji:

Skupina výletníků cestuje krajinou. Mají dvě mapy, starší a novější. Starší mapa obsahuje nějaké informace navíc. Pro názornost předpokládejme, že správná je pravděpodobně ta novější, je tu však jistá (řekněme třeba 20%) možnost, že je tomu naopak. Zároveň tedy platí, že stará mapa je pravděpodobně chybná, ale existuje možnost (právě těch 20 %), že je naopak úplnější a správná.

Nová mapa ukazuje jen samé louky a lesy, všude prostou ničím zvlášť výjimečnou krajinu. Účastníkům výletu nijak nepomůže ani neuškodí, pokud půjdou více v lesích, či více po loukách. Nezáleží tedy - soudě podle nové mapy - na tom, jaká cesta se zvolí. Nová mapa má představovat relativismus, respektive představu stoupenců relativismu.

Na starší mapě jsou zakresleny ještě navíc minová pole a restaurace - tedy něco, čemu je dobré se buď vyhnout, nebo to naopak navštívit. Tato mapa symbolizuje možnost, že relativismus neplatí a není tedy jedno, kudy se půjde.

Otázka zní: podle jaké mapy se má skupina účastníků výletu řídit? Odpověď je zřejmá - podle té staré. Touto volbou totiž nelze nic ztratit a lze jen získat nebo se vyhnout ztrátě. To platí, i kdyby její správnost byla jen velmi málo pravděpodobná. Stejně je tomu i s relativismem a nerelativismem. Je dobré a rozumné vybrat si pro orientaci v životě a v jednání nerelativistický světový názor.

Pragmatický charakter argumentu

Odmítnutí relativismu, které je zde předestřeno, tedy neznamená odmítnutí ve smyslu vyvrácení pravdivosti - pravdivost či nepravdivost relativistického obrazu světa zde vůbec neřeším. Argument nestojí na předpokladu, že nějaký správný cíl skutečně existuje, nýbrž na pouhé možnosti existence takového cíle. Závěrem pak je, že tato pouhá možnost zakládá i rozumnost směřování k tomuto možnému cíli. Ten, kdo argument uznává, si tedy v žádném případě nemusí myslet, že relativismus je nepravdivý - pouze musí uznat, že z praktického hlediska je rozumné řídit se jinou teorií. Lze si myslet, že relativismus platí, a zároveň se řídit podle nějaké nerelativistické teorie, stejně jako si lze myslet, že nová mapa z naší ilustrace je správnější, ale zároveň se řídit podle té staré.

Jinak řečeno, jde o pragmatické odmítnutí relativismu - relativismus nám z praktického hlediska na nic není, nemusíme se jím tedy zaobírat. Je naopak vhodnější soustředit se na nerelativistickou možnost, na její promýšlení a studium. Stejně je tomu i v příkladu s mapami - volbou staré mapy pro naplánování trasy výletu se účastníci ani v nejmenším nezavazují k tomu, aby si mysleli, že je tato mapa pravdivá. Pouze je nová mapa ze zcela legitimních důvodů vůbec nezajímá a vůbec se jí nezaobírají.

Komu jde především o co nejvěrnější teoretickou znalost reality, nechť tráví nejvíc času s "novou mapou", i pokud je relativistická. Jde-li nám však o jednání, nemusí nás relativismus příliš zajímat. Mnozí mají tendenci chápat pragmatický přístup jako něco podřadnějšího. Ve skutečnosti se však toto pojetí nezdá příliš intuitivní a rozumné - teoretické cíle nejsou cíli nejdůležitějšími, teorie má být spíše prostředkem k jednání, nikoliv naopak.

Často se lze setkat s lidmi, kteří hájí relativismus s tím, že pokud byl nahlédnut jako pravdivý, měli bychom se jej držet i v rámci praktické filozofie, protože přece záleží především na pravdě. Co nejtěsnější setrvávání u pravdy pokládají tito lidé více či méně explicitně za určitý vysoký druh ctnosti, a tento jejich dojem je tím silnější, čím více jde o pravdu nepříjemnou, skeptickou a relativistickou. Je však třeba poznamenat, že takové stanovisko není konzistentní. Ten, kdo neuznává zde popsaný způsob argumentace a kdo považuje hodnotový relativismus za správný popis skutečnosti, totiž nemůže zároveň tvrdit, že teoretické cíle spojené s ideálem pravdy mají vyšší cenu než cíle jiné - tím by totiž svůj hodnotový relativismus ihned popřel.

Podrobnější rozvinutí argumentu

Uvedený argument je argumentem teorie rozhodování. Tato teorie disponuje přesným osvědčeným technickým aparátem pro řešení svých problémů (dobrý výklad viz např. Jeffrey 1983). Prezentovanou úvahu tedy nyní upřesním s pomocí jednoduché aplikace tohoto aparátu. Tento aparát není pro platnost ani prezentaci probíraného argumentu nutný, pro mnohé účely zcela postačuje stručný výklad podaný v oddíle Jádro argumentu. Technické nástroje teorie rozhodování přijdou na řadu tehdy, pokud chceme celou úvahu promýšlet co nejpřesněji a nejpečlivěji či pokud ji chceme vidět v kontextu současné profesionální filozofie. Je tomu stejně jako s logikou - nemusíme používat formální aparát se značkami pro negaci, implikaci, disjunkci a konjunkci a s písmeny zastupujícími jednotlivé věty, abychom mohli logicky myslet. Tyto značky se mohou hodit až tehdy, pokud chceme co nejpřesněji zachytit, jak logické myšlení probíhá.

Hlavním nástrojem teorie rozhodování je rozhodovací tabulka, jejíž sloupce zachycují stavy světa a řádky různé způsoby jednání. V našem případě uvažujeme dva různé stavy světa: ten, v němž má pravdu relativismus, a ten, ve kterém je tomu naopak. Dále uvažujeme dva různé způsoby jednání: jednání podle relativismu a jednání předpokládající neplatnost relativismu.

Zde však narážíme na možnou námitku, respektive na nutnost upřesnění. Jak lze mluvit o jednání podle relativismu, když bylo řečeno, že relativismus žádný pozitivní návod k jednání nenabízí? Je sice pravda, že žádné jednání neupřednostňuje, říká však, že je jedno, co děláme. Pokud jsme předtím dělali něco s vírou v to, že postupujeme správně, pak je logické očekávat, že relativismus toto jednání více či méně naruší. Pokud někdo neuvažuje podle nyní rozvíjené úvahy teorie rozhodování a přijme relativistický světonázor, pak výsledkem musí být to, že se při volbě svých cílů a svých činů bude méně než předtím snažit o nacházení té nejsprávnější a nejracionálnější cesty. Takový relativista se nebude snažit orientovat svůj život podle reálně existujících hodnot - jednoduše protože si myslí, že to není možné. Naopak ten, kdo se řídí podle nerelativistického světonázoru, se o to snažit bude. Vidíme tedy, že mezi oběma strategiemi je rozdíl, jsou vzájemně odlišitelné, a to je vše, co potřebujeme.

Nyní již do tabulky můžeme podle pravidel teorie rozhodování zanést hodnoty užitku, které nám jednotlivé kombinace stavů světa a jednání přinesou:

Pokud platí relativismus, pak nic neztratíme ani nezískáme, ať již zvolíme jakoukoliv strategii - proto bude první sloupec obsahovat samé nuly. Pokud naopak hodnoty reálné, dostupné a poznatelné jsou a my jejich zisk či ztrátu svým jednáním ovlivňujeme, pak je přirozené a rozumné si myslet, že pokud se budeme cílevědomě snažit podle toho své jednání orientovat, pak máme větší šanci, že se nám to bude dařit, než když takovou snahu vyvíjet nebudeme. Proto je logické očekávat, že užitek v prvním řádku a druhém sloupci bude nižší, než užitek v políčku pod ním.

Zde však může padnout námitka, že nemusí platit předpoklad, že snaha o nějaký cíl nás k tomuto cíli přiblíží. To je pravda, vždy tomu tak být nemusí. Na druhou stranu u velké většiny známých a nabízejících se cílů uvedený předpoklad platí a mělo by tedy být rozumné na něm stavět. Zastánce relativismu by však mohl opáčit, že jedním z nejvýznamnějších potenciálních cílů je štěstí a že zrovna u tohoto cíle nastává onen výjimečný případ, kdy nás uvědomělá snaha může od cíle dokonce vzdalovat (jde o známý hédonistický paradox).

Je však otevřenou otázkou, zda právě štěstí má být oním hlavním cílem, odmítneme-li relativismus. Pokud nikoliv, tak relativistovi odkaz na hédonistický paradox k ničemu není, protože racionální pak bude sledování jiného cíle, u kterého již budeme zřejmě moci předpokládat, že nám k jeho dosahování bude naše snaha nápomocná.

Pokud nicméně budeme štěstí považovat za nejlepšího kandidáta na nerelativistický cíl, pak stojíme před třemi možnostmi:

1. naše snaha o štěstí je ke štěstí nápomocná

2. naše snaha o štěstí nás naopak od štěstí odvádí pryč

3. naše snaha o štěstí nám ke štěstí nepomáhá, ani nás od něj nevzdaluje, je v tomto ohledu irelevantní

Platí-li první možnost, pak právě probíraná námitka pochopitelně odpadá. Platí-li druhá možnost, pak je z hlediska naší argumentace založené na teorii rozhodování dokonce velmi žádoucí, abychom přijali postoj neusilující o štěstí. Relativista by mohl dodat, že právě relativismus je pro tento účel zvlášť vhodný. Pokud by byl relativismus pragmaticky přijat na základě tohoto důvodu, pak by ovšem byl na úrovni této základní úvahy zároveň popřen - protože jeho přijetí by bylo učiněno již na základě ohledu na nějakou skutečnou hodnotu, totiž na štěstí. Relativismus by zde nebyl hlavní filozofií, ale částečným, sekundárním, instrumentálně a pragmaticky přijatým postojem, který by byl zasazen do obecnějšího nerelativistického rámce.

Pro obhájce relativismu by se tedy mohla zdát nejzajímavější třetí možnost: že nejvhodnějším nerelativistickým cílem by bylo štěstí, ale že si nelze myslet ani to, že nám naše snaha ke štěstí pomůže, ani že nám uškodí. Pak by se zdála být relativistická nivelizace zachována. Jedním problémem pro takový závěr je, že nemáme příliš rozumné důvody soudit, že vliv naší snahy na naše štěstí bude přesně neutrální, že nepřeváží ani negativní, ani pozitivní vliv - byla by to svého druhu velká náhoda, kdyby se tyto protikladné vlivy měly přesně vyrušit. To, že složité mnohonásobné vlivy zastávané filozofie na míru štěstí existují, je stěží zpochybnitelné, jelikož člověk, jeho psychika, ale i celek všech okolností, které jej ovlivňují, tvoří natolik komplexní systém, že prakticky vše má nějaké kauzální spojení (byť mnohdy nevýrazné) se vším ostatním. Druhým a zásadnějším protiargumentem je to, že pokud by byla naše snaha vzhledem ke štěstí zcela irelevantní, pak by v intencích našeho hlavního argumentu nastoupil ohled na další nejpravděpodobněji nejrozumnější nerelativistický cíl v pořadí, u kterého by nám již naše snaha k jeho dosahování pomohla. Ve výsledku tedy relativistovi ani zdaleka nestačí, že k nějakému důležitému cíli nám naše snaha nemusí pomoci, nýbrž potřebuje, aby naše snaha byla irelevantní prakticky u všech nabízejících se cílů a hodnot. Taková premisa by však byla pochopitelně nesmyslná - známe spoustu potenciálních hodnot a cílů, u kterých je snaha prokazatelně efektivní, například vydělávání peněz, tříbení vlastních názorů, laskavost k druhým, dodržování desatera apod.

Když jsme se s touto námitkou vypořádali, můžeme se znovu vrátit k tabulce teorie rozhodování. Mechanická aplikace příslušných pravidel nám již může říci, že nerelativistická strategie je lepší, dominuje nad svou alternativou. Analýza totiž obsahuje alespoň jeden stav světa, ve kterém tato strategie přináší vyšší užitek, a zároveň neobsahuje žádný stav světa, ve kterém přináší užitek nižší. Za těchto okolností nerelativistická strategie vítězí bez ohledu na to, jaké jednotlivým stavům světa přiřadíme pravděpodobnosti, s výjimkou případu, ve kterém bychom pravděpodobnost nepravdivosti relativismu považovali za nulovou. Takový dogmatismus a sebejistota však zvlášť v našem případě nemůže připadat v úvahu - jde o filozofický a značně spekulativní problém.

Ještě připojme jeden důležitý komentář k tabulce teorie rozhodování. Při rozhodování volíme mezi různými způsoby jednání, což z hlediska tabulky znamená, že máme více řádků. Lidé však mají tendenci ke zjednodušování v tom smyslu, že neberou v potaz více možných stavů světa, ale pouze jeden (ten, který se jim zdá nejpravděpodobnější). Řečeno pomocí tabulky: pracují jen s jedním sloupcem. Teorie rozhodování nás nutí tuto chybu napravovat. Výše uvedená tabulka ilustruje situaci dobře - relativista zůstal pouze u prvního sloupce, který v kolonce zisků a ztrát obsahuje jen samé nuly, zatímco přidání dalšího sloupce relativistickou situaci nerozhodnosti ruší.

Částečný relativismus

Relativismus může být úplný a částečný. Dosud jsme spíše mluvili o relativismu úplném, který tvrdí, že žádné jednání nemůže být prohlášeno za lepší než jiné. Podle relativismu částečného mezi některými způsoby jednání racionálně rozhodnout lze, ale mezi jinými již nikoliv. To by pak mohlo znamenat, že člověk může mít k dispozici větší množství dostatečně dobrých a racionálních variant jednání, které jsou pak již navzájem neporovnatelné - je jedno, které z těchto přípustných možností zvolí.

Výše uvedený argument však platí i proti praktickému přijetí částečného relativismu. Pokud by měl totiž takový relativismus pravdu, pak by to znamenalo, že je zcela jedno, jaké ze skupiny nejlepších variant jednání si vyberu. Je však možné, že částečný relativismus neplatí a to jedno jediné nejlepší jednání v dané situaci pro daného člověka vybrat lze. Pak stejným způsobem ospravedlníme závěr, že je rozumné pragmaticky předpokládat nepravdivost částečného relativismu a vybrat to jednání, které se nám zdá nejpravděpodobněji nejsprávnější právě za tohoto předpokladu. Od přijetí takového přístupu můžeme vždy očekávat spíše možný zisk či možné vyhnutí se ztrátě, než že by nám hrozil opak. Toto přijetí je tedy správný krok.

Jak by vypadal ilustrativní příklad pro tuto úvahu o částečném relativismu? Představme si, že si chceme koupit co nejlepší televizi a rozhodujeme se mezi výrobky od čínské, americké a německé firmy (technickou naivitu příkladu nyní můžeme nechat stranou). Máme dva časopisy obsahující recenze na vybírané modely, jeden více seriózní a odborný, kterému důvěřujeme více, a jeden spíše populární, kterému důvěřujeme o poznání méně, i když ani tento druhý zdroj nepovažujeme za zcela bezcenný. Důvěryhodnější časopis především nedoporučuje kupovat čínský model, mezi západními výrobky pak nevidí kvalitativní rozdíl. Druhý časopis rovněž haní čínskou televizi, ale zároveň obsahuje zmínku, že německý přístroj bude o něco málo lepší než americký. Věříme-li více odbornému časopisu, pak si budeme myslet, že mezi západními modely není rozdíl v kvalitě. Ale zároveň budeme považovat za rozumnější nákup německého modelu, protože není vyloučeno, že populární časopis měl v této drobnosti tentokrát o něco lepší, respektive úplnější informace. Příslušná rozhodovací tabulka by v tomto případě vypadala následovně:

Již bylo řečeno, že lidé mají často tendenci brát v úvahu pouze jeden stav světa, v tomto případě by tedy šlo jen o důvěryhodnější časopis a jen o první sloupec. Tento sloupec sám o sobě, jak vidíme, nereprezentuje úplný relativismus, nýbrž relativismus částečný - nějaké možnosti odmítá, ale není schopen rozhodnout mezi všemi. Přidáme-li druhý sloupec, částečný relativismus mizí. V našem příkladu reprezentuje druhý sloupec druhý časopis. Obecně však platí, že nějaké další sloupce, které by zamezily relativismu (jak úplnému, tak částečnému), dokážeme najít prakticky vždy - tedy alespoň pokud nám situace stojí za to, abychom se jen trochu pečlivěji zamysleli.

V praktických a organizačních případech podobných příkladu s televizemi jsou lidé k chybě ignorování dalších sloupců (stavů světa) méně náchylní. Klíčové je, že tato logika, kterou pokládáme v běžném životě docela za samozřejmou, platí nejen pro každodenní praktické rozhodování, ale i pro výběr mezi praktickými filozofiemi, které bychom mohli v našem životě upotřebit.

Literatura

JEFFREY, Richard. (1983) The Logic of Decision. Chicago: University of Chicago Press.