Přednost vnitřního poznání

Čím má praktické zkoumání začínat, kde je jeho východisko, jaký je první krok? Metodicky první krok zkoumání centrální praktické otázky je prozaický: položíme tuto otázku sami sobě.

Touto tezí říkám, že samotný počátek zkoumání nemůžeme hledat ve vnějším světě, u vnějších zdrojů informací, nýbrž uvnitř, u vnitřních zdrojů poznání, v nás samých. Vnitřní poznání je totiž vždy a nutně východiskem, od kterého každé naše zkoumání a poznávání, a tedy i zodpovídání centrální praktické otázky, začíná.

Zdůvodnění

Jde o to, že i pokud je v daném případě pro dané rozhodnutí na místě prostudovat si nejdříve k danému tématu co nejvíce vnějších dat, můžeme se do provádění této strategie pustit jen díky tomu, že již máme v naší mysli uloženo přesvědčení, že v tomto případě je nejlepší ihned ke sbírání vnějších dat přejít. Ostatně dopředu musíme vědět i to, jakým konkrétním způsobem a kde budeme data hledat, jak je třídit a vyhodnocovat atd. - všechny tyto výchozí (metodické či jiné) poznatky musí být nejdříve "vytaženy" z naší vlastní mysli, z nás samých.

Tedy: východiskem každého našeho poznání je naše vlastní vnitřní předvědění, naše vlastní mysl (srv. např. Gadamer, 1989, s. 270-272; Popper, 1991, s. 31-32 a 71). Takto formulovaný základ je v souladu s duchem myšlení a filozofie současnosti – dnes již nevěříme, že filozofie a poznání by mohly začínat karteziánsky bez předpokladů. (A i kdybychom věřili: karteziánský přístup je příklad vycházení z nitra, od nás samých, par excellence.)

Též lze říci, že cílevědomě můžeme provést jakoukoliv akci jen tehdy, pokud se sami již předem domníváme, že tato akce k našemu cíli bude směřovat. Nemůžeme tedy cílevědomě a smysluplně realizovat žádný užitečný postup, akci či metodu, kterou bychom již sami dopředu alespoň částečně neznali.

Mimochodem platí, že i samotná základní, výchozí a nejjednodušší metoda, v jejímž rámci pokládáme otázky sami sobě (vlastní mysli), je získávána a potvrzována touto metodou samou - používáme ji proto, že ji již dopředu pokládáme za smysluplný a správný postup, a že nám tento postup vytane na mysli, ptáme-li se na metody řešení nějaké otázky (v našem případě centrální praktické otázky). Platí zde vzorec, který známe dobře z epistemologie: v samotných základech se kruhovosti nevyhneme, musíme s ní naopak počítat.

Primát vnitřního poznání lze vysvětlit i takto: i pokud bychom chtěli svěřit naše rozhodování do rukou někoho chytřejšího, vzdělanějšího, moudřejšího, do rukou nějakých vnějších autorit či návodů, musíme se nejprve nevyhnutelně sami rozhodnout, které z mnoha k tomuto účelu se nabízejících lidí, autorit a návodů přijmeme a upřednostníme. Mohli bychom se snad chtít této nutnosti vlastního úvodního rozhodnutí zbavit třeba tak, že bychom ve vnějším světě hledali autority na autority - tedy odborníky na otázku, kdo je na to které téma tou nejlepší autoritou. Opět bychom však stanuli před nutností zodpovědět si otázku, koho konkrétně považovat za autoritu na autority, respektive jak tyto meta-autority najít.

Možná by však mohl někdy ve filozofii zavládnout skutečný konsensus. Ani tehdy by se však člověk nevyhnul rozhodnutí, že se ke konsensu přikloní a nepůjde cestou rebelující originality. Všechny argumenty, které by uvedl ve prospěch závěru, že pohrdání silným konsensem moudřejších a zkušenějších je cesta, kterou není nutné brát vážně, by tvořily jeho vlastní výchozí úvahu, na níž by pak vše ostatní stálo. V tomto smyslu tedy vnitřní poznání musí být a je výchozím bodem praktického (ale i jakéhokoliv jiného) poznání.

Primát vnitřního poznání je pochopitelný i vzhledem k tomu, že bez použití vnitřního poznání (uvažování, introspekce vlastních pocitů a přání atd.) se při žádném zkoumání centrální praktické otázky neobejdeme, zatímco použití vnějšího poznání takto nevyhnutelné a nezbytné není - rozhodnout se můžeme klidně v krátkém okamžiku bez použití smyslů.

Literatura

GADAMER, Hans Georg. (1989) Truth and Method. London: Sheed and Ward.

POPPER, Karl Raimund. (1991) Objective knowledge. Oxford: Clarendon Press.