Námitky proti rozumovému řešení
Proti rozumu se zvlášť v dnešní době ozývá kritika. Není oprávněná? Možná se skutečně nacházíme v kultuře, která klasické pojetí racionality poněkud přeceňuje (Claxton, 1997; 2005). Možná není správné řešit centrální praktickou otázku přísnou racionalitou. Narazit lze například na tyto námitky:
Přemýšlení nikam nevede. Jde o plané rozmnožování myšlenek a rozumování, topení se ve spekulaci a lacanovské potenciálně nekonečné řetězení úvah, které jen zdánlivě někam vedou (Lacan, 2005).
Efektivnější je meditativní zkoumání. V současnosti je v módě názor, že lepšímu řešení, a tedy i pravdě a správnému životu, se lze přiblížit spíše tehdy, když se naučíme jazykovou smyčku přemýšlení přerušovat, když dokážeme z našeho jazykového vězení vystupovat, či když dokážeme nadvládu jazyka alespoň vyvažovat. Tento názor se může opřít třeba i o argument, že intuice je spojena s prací našeho nevědomí, zatímco rozum s myšlením vědomým, a, jak již bylo uvedeno, nevědomí rozsahem dalece přesahuje vědomou část. Nevědomí by tedy mělo být schopno vzít v úvahu daleko více indicií, mělo by mít daleko více schopností, než myšlení vědomé. Měli bychom používat ten způsob poznání, který má k dispozici obsáhlejší rejstřík poznávacích mechanismů - tedy intuici.
Rozum chybuje stejně jako intuice. Byl uveden relativně obsáhlý seznam chyb připisovaných intuici. Lze však opáčit, že příslušných zkreslení se dopouští stejně tak i rozum.
Myšlení je kontraproduktivní. Guy Claxton dokonce napsal knihu, která má v podtitulu: Jak inteligence roste, když přemýšlíte méně. Může se odkázat například na to, že kreativita a nové nápady přicházejí s relaxací, alfa vlnami, zatímco myšlení je naopak úsilí, snaha, námaha, práce. Podívejme se na jiné příklady: přemýšlení o pohybech při sportu či při hře na hudební nástroj jednoznačně ohrožuje kvalitu podaného výkonu. Byla experimentálně zaznamenána situace, v níž šachisté zahráli lepší tah, pokud měli dát na svou první intuici, než když o tahu delší dobu přemýšleli. Také je experimentálně doloženo, že pokud mají lidé popisovat tváře (to znamená zapojovat jazykovou a rozumovou levou hemisféru), jsou schopni zapamatovat si méně tváří, než když nic nepopisují. O pomýlenosti racionálního přístupu svědčí i jeho tradiční snaha vytlačit emoce jako něco zkreslujícího. Současná psychologie je však bere (zejména díky práci Antonia Damasia) jako přirozenou součást procesu rozhodování, bez nich by rozhodování nebylo možné.
Myšlení je příliš namáhavé. Jak se říká, myšlení bolí. A proč se zbytečně trápit? Namáhovost myšlení lze prokázat i fyziologicky - přemýšlení je doprovázeno zvýšeným svalovým napětím a tedy nepříjemnými pocity, zvyšuje krevní tlak a srdeční tep, rozšiřuje zornice.
Myšlení zabere příliš času.
Myšlení je nebezpečné. Rozum je skeptický, jeho použitím tedy možná riskujeme špatné zprávy - jak řekl Nietzsche: pravda je jen pro silné. I u Kahnemana nalezneme tento prvek, když říká: „Racionální člověk bude investovat (…), aniž by si namlouval, že šance na úspěch jsou lepší. Jenže všichni lidé nejsou racionální a někteří z nás možná potřebují bezpečí zkreslených odhadů, aby se vyhnuli paralýze.“ (Kahneman, 2011, s. 208-209)
Rozum je impotentní. Tato námitka staví na tezi, že vědomé myšlení vlastně vůbec nic nerozhoduje. Je rozložitelná do následujících možných premis:
Na poli psychogie se může opřít o mimořádně zajímavou práci Michaeala Gazzanigy, který zkoumal pacienty s přetnutým corpus callosum, což je těleso spojující pravou a levou mozkovou hemisféru. Rozum a jazyk jsou řízeny především hemisférou levou, Gazaniga se snažil komunikovat u svých subjektů jen s tou pravou - toho mohl dosáhnout tak, že podněty směroval jen do levého oka, které je křižově propojeno právě jen s pravou hemisférou. Když pravá hemisféra dostala nějaký podnět k tomu, co udělat, pokusný subjekt to provedl. Jeho levá hemisféra o daném podnětu nevěděla, vždy si však sebejistě vymyslela důvod (pochopitelně chybný), proč člověk provedl právě to, co provedl. Pokud Gazzanigova zjištění zobecníme, řekli bychom, že levá hemisféra a tedy rozum pouze fabuluje, vytváří až zpětnou racionalizaci pro to, co na základě mimorozumových impulsů děláme.
Jistý podklad k takto odvozené hypotéze bychom mohli získat i na základě evoluční biologie. Je možné, že naše řeč a myšlení se vyvíjelo především v závislosti na požadavcích života ve skupině, který vyžadoval směsici kooperace a soupeření o status. Rozum se tedy mohl vyvinout tak, aby sloužil především sebeprezentaci bez nějakého zvláštního ohledu na reálný svět a reálné jednání.
Jako argument prokazující neschopnost vědomí něco ovlivnit by mohly sloužit i pokusy Benjamina Libeta a Grey Waltera: v okamžiku, kdy se nám zdá, že jsme se rozhodli, je už impulz k činu třetinu sekundy na cestě.
Závilost našeho rozhodování na přicházejících impulsech je navzdory prvnímu zdání zřejmě možné zpozorovat i introspektivně (fenomenologicky). Sebepozorování může ukázat, že při rozhodování je mysl stejným divákem, jako je například při volných asociacích. Rozhoduji se, nebo spíš rozhodnutí samo přijde? John Searl na příkladu objednávání jídla v restauraci říká, že naše zkušenost je samozřejmě taková, že se rozhodujeme - neřekneme číšníkovi, ať počká, že se uvidí, jaký impulz převáží. Takto pochopitelně nemluvíme, otázka však je, zda podrobnější vnitřní pozorování neukazuje, že přirozený jazyk nás zde klame a že přesnější by skutečně bylo říci, že při objednávání čekáme na ten rozhodující impuls. Můžeme pak volbu a rozhodování vnímat deterministicky, jako probíhající bez svobodné vůle. Rozhodnutí je v takové perspektivě momentem, kdy jedna skupina vlivů výrazněji převáží nad oponentní skupinou vlivů.
Závěr: Podle výše řečeného by se zdálo, že jakožto vědomé já nic nedělám; musím tedy něco řešit, promýšlet a rozhodovat? Nemohu se jen nechat vést intuitivními impulzy, které přijdou? Nepředstírejme tedy a rovnou se řiďme podle impulzů, tedy podle intuice, kterou ani nemusíme racionalizovat.
Odpovědi na námitky proti rozumu
Na výše uvedené námitky lze odpovědět následovně:
Je třeba uznat, že důraz na jazykové metody a na klasicky pojatou racionalitu může být použit špatně. Musíme si dávat pozor, abychom netvořili jen nekonstruktivní zacyklený tok stále se opakujících myšlenek, ale abychom alespoň trochu disciplinovaně navazovali na již řečené a posunovali se k lepšímu pochopení a rozvinutí vlastní odpovědi. Bohužel se může jednoduše stát, že právě tehdy, když odpověď nejvíce chceme a potřebujeme, se naše mysl stane nejméně disciplinovanou a nejvíce chaotickou. Je to typický příznak jevu, který lze nazvat přemotivovaností. V takových situacích je třeba uvědomit si, kde je problém, a cíleně přecházet do jiného režimu prožívání a přemýšlení, například i skrze již zmíněné uklidňující techniky.
Samozřejmě platí, že přemýšlení může být doplněno či proloženo dalšími metodami, například i těmi, které se snaží vliv rozumu a jazyka vyvážit, doplnit. Příprava k produktivní úvaze o centrální praktické otázce může například spočívat v soustředění, koncentraci, uklidnění a zkrocení splašené mysli, odsunutí ostatních rušivých myšlenkových vlivů, nalezení vnitřního klidu. K tomu je k dispozici množství technik, zvláště vhodné mohou být nejrůznější druhy meditace. V takové konstelaci lze mluvit o produktivní kombinaci racionálního a intuitivního postupu. Zcela odstranit racionální složku by však bylo nesmyslné. Meditativní rozpoložení se totiž dobře hodí pro vymýšlení nových nápadů, ty je však také nutno prověřit, setřídit, domyslet a vybrat mezi nimi na základě důvodů ten nejlepší. Tato druhá fáze je doménou rozumu. Pokud by při řešení centrální praktické otázky spočíval hlavní problém v nedostatku možných nápadů - variant k činnosti, nebo v tom, že by nám chyběl ten správný nápad, pak by intuitivní přístup mohl být snad i důležitější (i zde by však při schválení odpovědi měl hlavní slovo rozum). Tak tomu však není. Spíše máme spoustu možností, které je potřeba srovnat a na základě argumentů z nich vybrat tu nejlepší. Navíc platí, že pokud bychom o problému nepřemýšleli, nevědomí by na něm také nepracovalo - necítilo by tu potřebu (anebo ano, ale v daleko menší míře). Co se týče argumentace postavené na rozsahu nevědomí, je nutné dodat, že vědomí je sice rozsahem nepoměrně menší, ale zase je tvořeno těmi informacemi, které byly v nevědomí vyhodnoceny jako nejdůležitější. Tento vztah lze popsat zřejmě i fyziologickým jazykem: do vědomí se dostanou ty procesy, které jsou v rámci celého mozku tvořeny tou aktuálně nejintenzivnější aktivizací neuronálních drah a spojů. A za druhé, pokud chceme využít ten způsob poznání, který je nejobsáhlejší a nejkomplexnější, pak bychom měli určitě kromě naslouchání intuici zapojit i soustředěné myšlení - zvolit tedy postup kombinující obě metody. Jinak řečeno, využít všech schopností našeho mozku.
Byla by náhoda, kdyby se rozum dopouštěl stejných chyb a v přesně stejné míře jako intuice. Paušální nivelizace rozdílu v chybovosti mezi rozumem a intuicí je tedy příliš zjednodušující a nerealistická. V obecné rovině lze říci, že intuici je logické považovat za chybovější již právě kvůli tomu, jak bývá definována: jako schopnost bleskovéhé úsudku. Bylo by překvapivé, kdyby její rychlost byla zadarmo, tedy kdyby nebyla na úkor větší či častější chybovosti. Naopak racionalita znamená poskytnout naší mysli na řešení otázky více času. Představme si nějakou konkrétní situaci, ve které můžeme chybovat - například nás někdo o něčem přesvědčuje a jeho hlavní devízou je příjemný vzhled a vystupování - v takové situaci mají lidé výrazně silnější tendenci prezentovanému sdělení věřit (haló efekt). Zdá se zřejmé, že větší šanci chybu prohlédnout máme, pokud se nad situací na chvíli zamyslíme, než pokud dáme na první intuici.
Čtvrtá námitka zmiňuje více bodů, které je lepší pro přehlednost pojednat postupně:
Když Claxton mluví o poklesu inteligence při přemýšlení, nemyslí tím, že by přemýšlení naši odpověď zhoršilo. Má na mysli to, že přemýšlení nás nemusí k lepší odpovědi posunovat tak rychle, jako kdybychom místo toho použili intuitivní relaxační naladění. Tím však striktně vzato nemluví o tom, že by myšlení bylo kontraproduktivní, nýbrž o tom, že jiný přístup je produktivnější. Jde tedy o záměnu s předchozí námitkou - odpověď na ni, tedy odkaz ke dvěmu částem zkoumání - získávání nových nápadů a zdůvodňování a ověřování výsledného výběru - je relevantní i zde. Ve skutečnosti Claxton toto rozdělení sám uznává a propaguje, roli rozumu tedy zachovává. Jde mu o to, abychom nezapomínali, že máme myšlení kombinovat i s metodami intuitivního přístupu. Toto kombinování je nepochybně správnou cestou, ke které se též hlásím.
Existují případy, kdy bychom mohli rozum skutečně označit za kontraproduktivní. Dochází k tomu při zmíněných rychlých a do vysoké míry zautomatizovaných činnostech, jakými jsou sport, hra na hudební nástroj apod. To je však oblast vysoké efektivity intuice, kam centrální praktická otázka nespadá. Přejděme k o trochu odlišným činnostem, které jsou stále ještě v oblasti, kde je intuice schopna zázraků - ke zmíněným šachům. Ëxperimentální případ, kdy první tah šachistů byl lepší než to, co vymysleli následně, se stal, nicméně je výrazně menšinový. To je zřejmé už z toho, že šachisté při skutečných zápasech nad tahy dlouze uvažují.
Co se týče role emocí, jejich úlohou je motivace - a bez příslušné motivace skutečně nemůže být žádná akce vykonána. V tomto jsou emoce nezbytné. Bez emocí bychom ani nezačali přemýšlet, protože i přemýšlení je druh aktivity, ke které je třeba být motivovaný. Motivace a konstrukce správné odpovědi jsou však dvě diametrálně odlišné věci. Sami Damasiovi pacienti s poruchou emocionality říkali, že problém není v tom, že by si nedokázali vytvořit představu o tom, které jednání je lepší, problém spíš spočíval v motivaci k realizaci odpovědi.
Velmi důležité je též zmínit, že rozum všichni používáme - všichni používáme metodu uvádění důvodů. Rozum je implicitní součástí našeho duševního života. Trvání na tom, že nás k pravdivému poznání nijak nepřibližuje, by se rovnalo absolutnímu skepticismu, který je však sebevyvracející - nelze jej zastávat.
Mnozí lidí přemýšlejí pro zábavu - vzpomeňme na různé luštění, křížovky apod. Možným řešením tedy je udělat si ze snahy o racionální rozhodování intelektuální koníček - jako sudoku nebo šachy, jen mnohem užitečnější.
Myšlení zabere tolik času, kolik pro něj vyhradíme. Určitě však více než získání odpovědi od rychlé intuice; Kahneman (2011) ostatně racionální Systém 2 nazývá též pomalým myšlením. Jelikož otázka, co dělat, je zcela zásadní, měl by být nicméně jejímu zkoumání nezanedbatelný díl našeho času věnován.
Opravdu chceme skrývat hlavu do písku před nepříjemnou pravdou? Není to zbabělost? Pravda, jakkoliv nepříjemná, má kromě toho i svoje výhody - můžeme se pak podle ní lépe zařídit. A konečně, pokud očekáváme od dalšího přemýšlení špatné zprávy, pak už ve skutečnosti onen pesimistický pohled, kterého se obáváme, sami zastáváme. V tomto smyslu tedy není kam se posunovat, už tam jsme.
Námitka proti rozumu založená na determinismu se může opírat buď o determinismus obecný, nebo o jakýsi determinismus částečný, který by se týkal jen rozumové složky naší psychiky. K těmto dvěma možnostem se vyjádřím zvlášť a připojím další dvě reakce na sedmou námitku.
Obecný determinismus nečiní ze snahy o řešení centrální praktické otázky nesmyslnou činnost. Bylo by sice determinováno, s jakou odpovědí ten který člověk přijde, ale to nic nemění na tom, že ona odpověď samotná (a jí předcházející proces uvažování a rozhodování) by měl reálné, buď horší či lepší důsledky.
Podívejme se na částečný determinismus: ten může platit v horizontu krátkého okamžiku, kdy je již impuls k jednání na cestě - čemuž by nasvědčovaly Libetovy experimenty. Ovšem nelze popřít, že vědomé rozumové úvahy mají vliv na pozdější rozhodnutí - to lze jednoduše prokázat jakoukoliv zkušeností, kdy jsme naše jednání nějak upravili či naplánovali na základě podrobnější úvahy - tato zkušenost je doslova každodenní. Také lze souhlasit s tím, že roli rozumu při vytváření našich názorů a jednání zveličujeme, intuitivní impulsy mají daleko větší roli, než si přiznáváme. S tím souhlasí i Kahneman (2011, s. 27). Omezená role však pochopitelně neznamená, že naše schopnost rozumové korekce je nulová.
Rozum se mohl evolučně vyvinout tak, že jeho zásadní starostí bylo způsobit, abychom pokud možno zapůsobili na ostatní členy kmene. Bylo by však jednostranné tvrdit, že neměl zároveň žádné úkoly související s poznáváním reálného stavu okolního prostředí. Koneckonců abychom na ostatní zapůsobili, musely být přece naše projevy postaveny logicky a musely alespoň působit zdáním, že přísně odrážejí pravdu. Zapojit pravdivá fakta do našeho projevu je bezesporu výborná strategie, jak působit kompetentně. Navíc rozumový proces jasného zmapování toho, co vlastně říkáme a proč to říkáme, je nejlepší cestou k rozlišení toho, co je smysluplně postaveno na nějakém spolehlivém poznávacím procesu, od pouhé tendence říkat něco, co působí dobře. Tváří v tvář takovému pečlivějšímu prozkoumání nás pak již naše vlastní mysl ošálí daleko méně snadno. Též nezapomínejme, že pokud dobré sebeprezentaci slouží rozum, rozhodně jí slouží i naše intuitivní vyjádření a projevy. Skutečnost, že naše myšlenky jsou evolučně nastaveny nejen na spolehlivé poznání, ale zřejmě i na něco jiného, je argumentem spíše ve prospěch pečlivého rozumového zkoumání vlastního myšlení, než proti němu.
Uvést lze též to, že kdybychom racionalizační roli rozumu absolutizovali, výsledkem by byla opět známá absolutní skepse, která je sebevyvracející a nemyslitelná.
Literatura
CLAXTON, Guy. (1997) Hare Brain, Tortoise Mind: How Intelligence Increases When You Think Less. New York: HarperCollins.
CLAXTON, Guy. (2005) The Wayward Mind: An Intimite History of the Unconscious. London: Abacus.
KAHNEMAN, Daniel. (2011) Myšlení - rychlé a pomalé. Brno: Jan Melvil Publishing.
LACAN, Jacques. (2005) Ecrits: The First Complete Edition in English. New York: W.W. Norton & Co.
NØRRETRANDERS, Tor. (1998) The User Illusion. New York: Viking, 1998.
WILSON, Timothy. (2002) Strangers to Ourselves: Discovering the Adaptive Unconscious. London: Belknapp Press.