Konsekvencialistický rámec

Jak se v různých variantách odpovědí na centrální praktickou otázku zorientovat? Může být užitečné vytvořit systém, do kterého tyto možnosti umístit. Tento systém musí zároveň zpřehlednit spletité množství pojmů, se kterými se v kontextu centrální praktické otázky setkáváme: hodnota, dobro, zlo, správné, špatné, lepší, nejlepší, horší, nejhorší, povinnost, závazek, ideál, ctnost, má být, nesmí, maxima, zásada, princip, rada, doporučení, účel, smysl, cíl, jednání, volba, alternativa, dilema atd. Obecný výklad, který pokládám za rozumný, by mohl začínat třeba nějak takto:

Mohou nastat různé stavy věcí a my jsme zčásti schopni ovlivňovat, které to budou. Určitá konkrétní pozitivní odpověď na centrální praktickou otázku znamená přijetí přesvědčení, že stavy věcí se od sebe liší v tom smyslu, že některé jsou lepší než jiné, že tyto stavy jsou různě hodnotné, mají různou hodnotu. Tato hodnota může být buď kladná, nebo záporná. O kladné hodnotě hovoříme jako o dobru, o záporné jako o zlu.

Hodnotit můžeme nejen stavy věcí, ale i různé způsoby (varianty, alternativy) jednání. Srovnáváme-li dvě varianty jednání, pak to, které pravděpodobněji povede k lepšímu stavu věcí, je lepší; a naopak. Stavy věcí i způsoby jednání lze v tomto duchu řadit na škálu od nejlepších až po nejhorší. Odpovídat na centrální praktickou otázku znamená vybírat jednání, které považujeme za nejlepší.

Podle tohoto pojetí máme mezi variantami jednání rozhodovat podle důsledků, které očekáváme, že jednotlivé zvažované akce přinesou. Je třeba vybrat takový čin, jehož důsledky budou co nejpravděpodobněji co nejlepší neboli nejhodnotnější. To je v souladu se základní strukturou lidského uvědomělého jednání: pokud něco reflektovaně děláme, děláme to za nějakým cílem, ke kterému směřujeme skrze nějaký prostředek.

Výběr (volbu) mezi způsoby jednání lze provádět dvojím způsobem: buď začít od variant jednání a domýšlet, k jakým možným důsledkům tyto akce asi povedou, a pak zvolit podle nejlepších důsledků. Anebo postupovat opačným směrem, od důsledků, to znamená zaměřit se na hodnotný stav věcí, kterého chceme dosáhnout, a hledat způsoby jednání, které k němu nejspíše povedou. Tento hodnotný stav věcí v rámci úvahy druhého typu je cílem, k němu vedoucí způsoby jednání jsou prostředky. Způsob uvažování od cílů k prostředkům je pro nás zdá se většinou jednodušší a obvyklejší než postup od variant jednání k jejich důsledkům.

Lze vytyčit dvě otázky, jejichž položením zkoumání centrální praktické otázky začíná:

1) Co mám dělat?

2) Jakým způsobem mám zjišťovat odpověď na otázku, co mám dělat?

Tento seznam je možné dále rozšířit právě s pomocí klíčových praktických pojmů cíle a prostředku.

3) O jaký cíl či cíle mám usilovat?

4) Jaké prostředky k tomuto cíli či cílům nejlépe vedou?

Ze třetí a čtvrté otázky lze odvodit užitečnou podotázku:

5) Je správný cíl jeden, nebo je jich více?

Tyto otázky o konečných cílech ve významné míře splývají se známým a populárním problémem smyslu života a pátrání po tom, co je pro člověka ultimátně a samo o sobě dobré.

Praktické zkoumání má tedy dvě základní diametrálně odlišné části či fáze: stanovování cílů a hledání prostředků k dosažení těchto cílů. S každou částí je spjat jiný způsob myšlení. Ve filozofii se lze běžně setkat s představou, že známe-li cíle, je již stanovení prostředků relativně jednoduchou technickou záležitostí, zatímco určení správných cílů je závažným a velmi ošemetným, ne-li přímo neřešitelným problémem. Toto vyhodnocení se přitom nezdá být vyloženě chybné - obsahuje jisté racionální jádro.

V této kapitole popsaný přístup bývá označován jako konsekvencialistický (konsekvence = důsledek) nebo teleologický (telos = účel, cíl, záměr). Jakkoliv se může zdát být samozřejmý, má proti sobě významnou opozici - přístup deontologický.