Odmítnutí deontologie

Opozičními teoriemi vůči konsekvencialismu jsou teorie deontologické, podle kterých jsou určité druhy jednání špatné či dobré zcela bez ohledu na důsledky, ke kterým vedou.

Podle některých deontologů dokonce můžeme o tom, že něco má být, mluvit pouze v kontextu povinnosti či závazku, nikoliv hodnoty. To se však zdá být přehnaně restriktivní. Když zdůvodňujeme, že něco má být provedeno, odkazujeme se někdy na pojem povinnosti, jindy na nějakou hodnotu.

Hodnota a povinnost se jeví jako odlišné pojmy, na jejichž základě se tradičně dokonce vymezují oddělené obory bádání – axiologie pro hodnoty, deontologie pro povinnosti. Právě na této odlišnosti deontologové stavějí.

Nabízí se však elegantní, zjednodušující, ale zároveň zcela smysluplný postup – více tyto pojmy v rámci filozofické analýzy sjednotit, a to následovně. Každé splnění povinnosti je zároveň hodnotou – jsme-li něčím skutečně povinováni, pak musí platit, že je hodnotné, když to provedeme. Stejně tak platí, že za každým má být se skrývá hodnota. Neříkám však, že bychom byli povinni realizovat každou hodnotu. Splnění povinnosti lze klasifikovat jako jeden z druhů hodnoty, či přesněji jako jednu z věcí, které bývají za hodnotné považovány, tedy jako jeden z druhů potenciální hodnoty.

Ti, kteří se chtějí teleologickému (konsekvencialistickému) principu vyhnout, se opírají zejména právě o pojem povinnosti. Podle nich se plnění povinnosti vymyká teleologickému rámci. Tak tomu však není. Pokud považuji za správné - a tedy i za dobré a hodnotné - plnění určité povinnosti, pak se mým cílem jednoduše stává to, abych tuto povinnost splnil. Ve skutečnosti jsou tedy i deontologická stanoviska převoditelná do konsekvencialistického slovníku - pro deontologii je zkrátka cílem, ke kterému se směřuje, takový život či jednání, ve kterém budou všechny bezpodmínečné morální příkazy pokud možno splněny.

Celá problematika centrální praktické otázky nestojí tedy na ničem jiném, než na výběru jednání s nejlepšími důsledky. Předpokladem, ovšem předpokladem nevyhnutelným a správným, je naše schopnost, byť hrubá a nedokonalá, porovnávat veškeré nabízející se hodnoty na jedné škále míry dobra. Konflikty hodnot se tak řeší principiálně jednoduše: vyšší hodnota vyhrává a orientujeme se podle ní.

Deontologické myšlení, které zdůrazňuje nepřekročitelnost jistých povinností, není s tímto rámcem v žádném nesouladu. Cíl spočívající v zachování závazků, povinností, práv či svobod je podle tohoto myšlenkové směru jednoduše tak absolutně významný, že nemůže být nikdy převážen žádnými ohledy na jakékoliv jiné důsledky. Hodnota spojená s povinnostmi prostě vždy převáží – tedy pokud mají mít deontologové alespoň ve zbývající části svých závěrů pravdu. Celou situaci lze dokonce zachytit i matematicky – zachování povinnosti by mělo nekonečnou hodnotu.