Hodnota zkoumání

Základní princip

Bylo řečeno, že člověk má díky základní intuici v podstatě vždy nějakou odpověď na centrální praktickou otázku potenciálně k dispozici. Stojí však před základním dilematem: zda tuto odpověď vzít a začít ji realizovat, anebo zda se rozhodnout pro další zkoumání - tedy pro pátrání, zda je daná odpověď správná, případně jak ji vylepšit či změnit. Jak zjišťovat, která z těchto dvou základních možností je v dané situaci správnější?

Opět jde o aplikaci teorie rozhodování, konkrétně o problematiku související s určováním hodnoty informace (jelikož právě zisk dodatečné informace je cílem zkoumání). Obecná strategie pro řešení úloh v rámci této problematiky je mapována zejména v rámci ekonomie, některé užitečné myšlenkové nástroje popisuje například Raiffa (1968).

Příslušná analýza ve své nejzákladnější podobě srovnává dva způsoby jednání za použití dvou stavů světa. Varianty jednání jsou zřejmé: 

• snaha o získání dodatečné informace a následná akce
• akce bez předešlého dalšího zkoumání 

Jeden stav světa pak reprezentuje situaci, v níž i po dodatečném zkoumání provedeme tu samou akci, kterou bychom provedli i bez zkoumání. Ve druhém stavu světa naopak další zkoumání vede k realizaci akce, kterou bychom bez zkoumání neprovedli a tím k vylepšení našeho jednání.

Příklad

Tato základní logika může být ukázána na velmi jednoduchém klasickém příkladu (podle Eeckhoudt a Godfroid, 2000):

Jistý prodavač novin může každý den zakoupit balík s 50 kusy za 15 dolarů, anebo nekoupit žádné. Jedny noviny prodá za dolar. Dnes ví, že prodá buď všechny noviny, anebo ani jedny (podle toho, zda se akce, na které se chystá prodávat, uskuteční či nikoliv). Nemá však tušení, která z těchto dvou možností nastane (první je stejně možná jako druhá). Prodavač má možnost získat jistou informaci o tom, zda akce bude, stála by jej však 5 dolarů. Má být ochoten tuto částku za informaci zaplatit, je-li jeho cílem mít na konci dne co nejvíce peněz?

Řešení lze zachytit v klasické rozhodovací tabulce:

Pro ozřejmění se zastavím u poslední a z našeho pohledu nejdůležitější varianty. Pokud akce bude, prodavač se to doví a vydělá celkem 30 dolarů (50 dolarů mínus náklady, tj. mínus 15 za noviny a mínus 5 za informaci). Pokud nebude, zaplatí pouze 5 dolarů za informaci. Výpočet očekávané hodnoty jednání: (30x0,5) + (-5x0,5) = 12,5. (Oba stavy světa jsou stejně pravděpodobné, takže jejich pravděpodobnost je poloviční - 0,5.)

Lze též vypočítat, jakou hraniční částku má být prodavač za informaci ochoten zaplatit a jakou už ne. V našem případě je to 7,5 dolaru.

Aplikace na centrální praktickou otázku

Srovnáme-li naši problematiku s výše uvedeným příkladem, narážíme například na tyto zásadní rozdíly:

• Pochopitelně je třeba očekávat, že aplikace na centrální praktickou otázku bude daleko složitější než jednoduchý schematický příklad s prodavačem novin.
• Prodavač může získat dokonalou (jistou a zcela dostatečnou) informaci, v našem kontextu můžeme očekávat pouze nedokonalou informaci, tedy určité pravděpodobnostní posunutí. 
• V našem případě znamená zkoumání spíše investici času než peněz. Otázka tedy stojí takto: Jaké množství času je racionální věnovat zkoumání centrální praktické otázky předtím, než přejdeme k realizaci získané odpovědi? Anebo ještě komplexněji a přesněji: Jaké procento času je v daném čase racionální věnovat dalšímu zkoumání. Tato úprava zohledňuje skutečnost, že zkoumání je v určité míře užitečné vždy, protože nové potenciálně převratné informace se objevují neustále a bylo by iracionální je zcela ignorovat s tím, že období zkoumání již bylo ukončeno. 

Určité strukturální rysy však zůstávají stejné: Varianta dalšího zkoumání je sázkou na to, že v aktuální odpovědi je nějaká významná chyba či neznalost a že dalším zkoumáním můžeme tento nedostatek napravit. Druhý způsob jednání sází na stav světa, ve kterém v aktuální odpovědi na centrální praktickou otázku již žádná zásadní chyba není.

Proces aplikace příslušných obecných metodologických nástrojů do kontextu praktické filozofie zkoumá MacAskill (2014, kap. 7).

Ze zkušenosti, ať již osobní či dějinné, či z názorových rozporů, dle mého soudu docela jasně vyplývá, že šance na to, že náš aktuální názor je již alespoň v podstatných věcech konečný, je relativně malá. Problém ovšem je, že ani šance na to, že se všechny zásadní chyby podaří v dalším zkoumání opravit, nemusí být velká. Pravděpodobnost úspěšného odhalení všech zásadních chyb je určována tím, jak kvalitní a pečlivé zkoumání jsme v budoucnu schopni realizovat. To je ovlivněno například i tím, kolik na něj ještě máme času.

Vyhodnocení nadějí budoucího zkoumání zásadně závisí na tom, jak zodpovíme otázku, kdo vlastně zkoumá. Může být totiž například správná globální celospolečenská perspektiva, se kterou jsme se seznámili v souvislosti s globálním maximalismem, v rámci které můžeme na správné řešení přijít až skrze nějakou budoucí vysoce rozvinutou civilizaci. Tradiční perspektivou je naopak perspektiva individualistická, podle které jde o individuálního člověka, který má na zkoumání a nalezení odpovědi čas maximálně do své smrti. Mikroindividualistickou perspektivu, kterou jsem spolu s perspektivou globální a individualistickou diskutoval v kapitole o důsledcích maximalismu, zde můžeme opomenout, jelikož pokud je naše já jen chvilkové, není na zlepšení vlastního jednání skrze zkoumání čas prakticky vůbec žádný.

Individualistická perspektiva

Jaká je situace v rámci individualistické perspektivy? Je možné, že i zde je nejužitečnější a nejefektivnější činností, které se může člověk v relativně mladém věku věnovat, další zkoumání otázky, jaké jednání je vlastně nejlepší. Zkoumání by teoreticky mohlo být vhodné i pro starší věk, nicméně platí, že čím méně času zbývá, tím spíše již nastal čas na soustředěnější realizaci výsledků bádání. Je třeba pamatovat na to, že mnohé varianty odpovědi na centrální praktickou otázku nelze dostatečně smysluplně realizovat v krátkém časovém období. V tomto kontextu by bylo užitečné vytvořit seznam různých potenciálních variant konečných životních cílů s odhadem času, který je třeba k jejich smysluplné realizaci. Zprůměrováním těchto délek bychom mohli získat přibližnou představu, kolik času je třeba vyhradit pro realizaci nějakého nového programu, který bychom při případném názorovém zvratu vyvolaném dalším zkoumáním mohli objevit. Tato informace by zase spolu s vyhlídkou na dožití podle aktuálního věku sloužila k zodpovězení otázky, zda a případně kolik času má člověk věnovat dalšímu intenzivnímu zkoumání.

Problémem je, že předvídat zdroj a podobu budoucí zásadní názorové změny je většinou zcela nemožné. Zkušenost nás poučuje, že nový zvrat může být zcela neočekávaný a vedoucí velmi překvapivým směrem. 

Jiný velmi významný aspekt relevantní pro otázku hodnoty budoucího zkoumání je tento: Může-li být současná odpověď velmi jednoduše zásadně chybná, pak to stejné budeme moci říci i o jakékoliv revidované odpovědi, kterou si díky zkoumání v budoucnu vytvoříme. Tato úvaha hodnotu budoucího zkoumání snižuje. 

Na problém dalšího zkoumání je možné se podívat i s pomocí přísněji kvantifikujícího přístupu. Zda je v dané situaci další zkoumání smysluplnou či dokonce tou nejracionálnější činností, závisí na řešení otázek tohoto typu:  Jaká je šance, že můj aktuální názor je správný? Pokud není správný, s jakou pravděpodobností se mi podaří najít pravdu, pokud budu cílevědomě zkoumat? A jakou mám naději na nalezení pravdy, pokud bych cílevědomě nezkoumal?

K těmto otázkám mají co říci statistické metody opřené o konkrétní empirickou zkušenost: víme, že občas dochází ke změnám názoru. Člověk, který v nějaké věci změnil názor třeba již pětkrát, si musí říci, že se dá s relativně velkou jistotou očekávat, že jeho aktuální stanovisko není poslední. Lze dokonce použít matematický vzorec, který nám umožní na základě informace, kolik názorových zvratů již proběhlo, vyčíslit pravděpodobnost, že ten aktuální je pravdivý. Pro vyhodnocení užitečnosti dalšího zkoumání se zase hodí vyčíslení pravděpodobnosti, že ten příští či přespříští názor, ke kterému se dopracujeme, již bude správný. Důsledky počtu názorových změn na tyto pravděpodobnosti jsou pak samy jedním ze vstupů do rozhodovací tabulky srovnávající dva základní druhy činnosti: zkoumání a zanechání zkoumání, tedy přechod k realizaci výsledků zkoumání (počáteční fázi rozpracování poskytuje přiložená tabulka).

Celkově se zatím zdá, že po zvážení důvodů pro a proti dalšímu co možná nejpečlivějšímu zkoumání nepřeváží ani jedna možnost nijak nápadně a stabilně nad tou druhou.

Globální perspektiva

V rámci globální perspektivy spadají obě základní možnosti - spolehnout se na aktuální odpověď nebo dál zkoumat - prakticky vjedno, jelikož i uvažování v rámci aktuální odpovědi směřuje k závěru, že bychom měli především napomoci tomu, aby budoucí civilizace měla pokud možno ty nejlepší podmínky k nalezení a realizaci té nejlepší odpovědi. Globální maximalismus tedy ukazuje k přednostnímu významu zkoumání tak jako tak.

Literatura

EECKHOUDT, Louis and GODFROID, Philippe (2000). Risk Aversion and the Value of Information. In: The Journal of Economic Education. 31(4).

MACASKILL, William (2014). Normative Uncertainty. Diss. University of Oxford.

RAIFFA, Howard (1968). Decision Analysis: Introductory Lectures on Choices Under Uncertainty. McGraw-Hill Education.