Zdůvodnění maximalismu

Důsledky jednání se liší nejen svou hodnotou, ale i pravděpodobností, s jakou mohou nastat.

Pravidly pro výběr racionálního jednání v situacích, v nichž mohou různé činy vést s různými pravděpodobnostmi k různě hodnotným důsledkům, se zabývá teorie rozhodování. Při řešení centrální praktické otázky tedy musíme používat pojmy a nástroje této teorie.

Při hledání nejlepšího jednání nás musí z logiky věci nejvíce zajímat ty důsledky, které jsou a) nejhodnotnější a b) nejspolehlivěji a nejsnáze vyvolatelné (tzn. jsme schopni  s co nejmenším množstvím snahy co nejvíce zvýšit pravděpodobnost, že důsledek nastane). Ideální jsou pak takové důsledky, které v co nejvyšší míře sdílejí obě tyto vlastnosti zároveň.

Pochopitelně je tomu však tak, že kategorie těch vůbec nejspolehlivěji vyvolatelných důsledků se nepřekrývá s kategorií důsledků nejhodnotnějších. Příkladem snadných cílů je rychlý nákup a rychlá konzumace nějakého produktu, třeba jídla. Je zřejmé, že existují i větší a cennější cíle, u kterých však máme menší jistotu, že se nám podaří jich dosáhnout.

Můžeme si tedy položit obecnou otázku, zda je lepší usilovat spíše o větší méně snadné či jisté cíle, anebo o cíle méně cenné, ale zato spolehlivěji dosažitelné. Domnívám se, že pravda je na straně první možnosti. Toto stanovisko nejprve upřesním, poté uvedu, na jakých pravděpodobnostních odhadech je založeno, a následně popíši důvody, o které své stanovisko a příslušné odhady opírám.

Netvrdím ani tak to, že je rozumné orientovat se primárně podle velkých, méně jistých a spolehlivých hodnot, ale volil bych ještě silněji znějící tvrzení: je rozumné orientovat se primárně podle maximálních, extrémně velkých, nekonečných hodnot, nejpřesněji podle hodnot co nejvyšších. Tomuto stanovisku, podle kterého bychom měli směřovat k co možná nejvyšším hodnotám, můžeme říkat maximalismus.

Pro vyhodnocení, zda máme opravdu usilovat o co možná nejvyšší hodnoty, je důležitá otázka, zda máme za rozumnější považovat klasickou teorii rozhodování (KTR), anebo se spíše přiklonit k nějaké její revidované - neklasické - variantě (NTR). 

Klasickou teorií rozhodování myslím tu verzi teorie rozhodování, podle které je třeba nejisté důsledky navzájem poměřovat pomocí veličiny očekávané hodnoty, respektive očekávaného užitku, přičemž klíčovou veličinu očekávané hodnoty důsledku určitého činu získáváme vynásobením dvou čísel:

  1. námi odhadnuté a kvantifikované hodnoty daného důsledku

  2. pravděpodobnosti, že daný důsledek nastane, pokud provedeme zvažovanou akci.

Očekávanou hodnotu určité akce pak získáme sečtením očekávaných hodnot všech důsledků, ke kterým může daná akce vést. (V rámci reálného uvažování je úplná analýza prakticky vždy neproveditelná a musíme ji omezit na užší množinu těch nejdůležitějších důsledků). Poté již stačí porovnat očekávané užitky zvažovaných akcí a zvolit akci s užitkem nejvyšším (detailnější výklad k pojmu očekávaného užitku viz např. Briggs 2015).

S jakou pravděpodobností máme považovat maximalismus za správný za předpokladu, že platí klasická teorie rozhodování? Soudím, že KTR k maximalismu vede dosti přímočaře, a proto tuto pravděpodobnost odhaduji na 80 %. Zkrácený zápis pro tento odhad pravděpodobnosti maximalismu (M) za předpokladu správnosti KTR vypadá takto: p(M|KTR) ≈ 0,8.

Jakou pravděpodobnost přisoudit maximalismu za předpokladu správnosti neklasické teorie rozhodování? Dle mého soudu je za takových okolností otázka maximalismu blízká nerozhodnosti, ovšem s jistým vychýlením v jeho neprospěch: p(M|NTR) ≈ 0,4.

Spor o to, kterou variantu teorie rozhodování, zda KTR či NTR, považovat za rozumnější, je dle mého soudu v současnosti nerozhodný: p(KTR) ≈ p(NTR) ≈ 0,5.

Na tomto základě považuji maximalismus za pravděpodobně správný, a to s 60% přibližnou mírou jistoty: p(M) ≈ p(M|KTR)*p(KTR)+p(M|NTR)*p(NTR) ≈ 0,8*0,5+0,4*0,5 ≈ 0,6.

Než přistoupím ke zdůvodnění uvedených odhadů, doplním metodickou poznámku: Různí lidé mohou samozřejmě chtít dosadit odlišné pravděpodobnostní odhady. Maximalismus však může být rozumný i při odhadech pro něj o něco méně příznivých. Souhlasit s ním je rozumné, dokud se jeho pravděpodobnost udrží nad hraniční poloviční (padesátiprocentní) hodnotou.  Na základě dosavadního rozboru vidíme, že pro maximalismus mohu argumentovat uváděním tří druhů důvodů:

  1. důvody ve prospěch názoru, že KTR vede k přijetí maximalismu

  2. důvody zvyšující pravděpodobnost maximalismu za předpokladu NTR

  3. důvody ve prospěch KTR

Jednotlivé důvody ze všech tří kategorií, které mě vedou k výše deklarovanému pravděpodobnostnímu odhadu příznivému pro maximalismus, může čtenář nalézt v příslušné sekci podle toho, která část úsudku jej blíže zajímá. Pokud jsou podané důvody alespoň trochu přesvědčivé, může nás zajímat, co konkrétněji by mohlo z maximalismu vyplývat.

Literatura

BRRIGS, Rachael. (2015) Normative Theories of Rational Choice: Expected Utility. In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2015 Edition), Edward N. Zalta (ed.).

JEFFREY, Richard. (1983) The Logic of Decision. Chicago: University of Chicago Press.