Akce a stavy světa

V rámci popisu základních principů teorie rozhodování bylo vysvětleno, jakým způsobem je tato teorie postavena na souboru zvažovaných akcí čili způsobů jednání, a na různých stavech světa, které mohou nastat či platit. V rámci rozhodovací úvahy tedy musíme vždy nejdříve zvážit, jaké akce a stavy světa vezmeme v potaz a jaké nikoliv...

Redukce složitosti

Problémem je, že kompletní rozhodovací analýza by vždy obsahovala v podstatě nekonečné množství variant jednání i nekonečné množství stavů světa. Při jejím použití se tedy vždy musíme dopouštět zásadního zjednodušení, při kterém uvažujeme jen omezený počet vstupů, které vyhodnotíme jako nejvíce relevantní. Problém, které stavy světa a které varianty jednání do analýzy zařadit a které nikoliv, ovšem teorie rozhodování již sama o sobě vyřešit nemůže. V konečném důsledku se zde musíme spolehnout na to, které aspekty rozhodovacího problému za relevantní již intuitivně na základě dosavadních zkušeností a názorů považujeme a které nikoliv, a tuto výchozí intuici případně dodatečně korigovat.

Přesto však lze říci, co by měl například soubor stavů světa splňovat:

• Neměl by zahrnovat jen ty představy o konkrétních důsledcích našich činů, které by byly odvozeny vždy pouze z jedné a té samé teorie praktické filozofie. Naopak pečlivá rozhodovací analýza by měla pracovat zároveň s více filozofickými teoriemi. Stavy světa se od sebe neliší pouze budoucími událostmi, ale i tím, jaké teorie praktické filozofie, metafyziky a epistemologie jsou správné (srv. MacAskill 2014).
• Neměl by zahrnovat jen ty stavy světa, které považujeme za nejpravděpodobnější, ale stejně tak i takové stavy světa, ve kterých může jít o ovlivnění co největší hodnoty.

Kromě toho je však nutné v souvislosti se stavy světa dodržet toto formální dvojí pravidlo: 

• V analýze použité stavy světa se musí navzájem vylučovat, to znamená musí být definovány tak, že když nastává jeden, nemůže již nastat žádný jiný.
• Použitý soubor stavů světa musí být úplný, to znamená, že vždy musí jeden z definovaných stavů světa platit. Jak jde tento požadavek dohromady s výše řečeným tvrzením, že stavů světa je nekonečno a v analýze je nutně musíme extrémně zredukovat? Nejde o rozpor, jelikož stavy světa jsou vždy definovány obecně, což znamená, že každý námi definovaný stav světa je technicky vzato množinou velkého množství více konkrétních stavů světa, respektive velkého množství možných světů, které pod obecnější stav světa spadají. Například v nejjednodušším případě můžeme všechny možné světy, respektive stavy světa rozdělit do dvou skupin (tedy velmi obecných stavů světa) podle toho, zda v nich nějaké tvrzení (nějaká teorie) buď platí, anebo neplatí.

Zachování složitosti

I přes nutnost redukovat složitost platí, že čím větší množství jednání a stavů světa, složených nejen z variant budoucnosti, ale i z různých filozofických teorií, se nám podaří do analýzy smysluplně zakomponovat, tím lépe.

Literatura

MACASKILL, William (2014). Normative Uncertainty. Diss. University of Oxford.