Double crux

Fáze

Použití této techniky, jejíž podstatou je hledání jádra sporu v rámci kooperativní diskuse, lze rozdělit na následující fáze:

Hledání neshody. Nejprve dva aktéři diskuze přesně identifikují, v čem se neshodnou. To znamená, musí nejprve nalézt a přesně formulovat nějaké tvrzení, se kterým jeden souhlasí a druhý nikoliv. Je třeba ověřit, že nesouhlas je reálný a nespočívá jen v odlišném porozumění slov apod. Systematické nacházení důležitých neshod není jednoduché, do velké míry zřejmě i proto, že jde o činnost sociálně nezvyklou a často psychologicky více či méně nekomfortní. To je důvod, proč se už nad tímto prvním krokem zamýšlet podrobněji.
V následujících fázích se pak obě strany snaží kooperativně najít nějaký klíčový hlubší důvod či premisu (tzv. double crux) tvořící příčinu celého sporu.
Hledání cruxů. Následuje hledání klíčových premis, tzv. cruxů. Crux je premisa, kterou někdo používá pro zdůvodnění sporného tvrzení, a o které zároveň uznává, že kdyby s ní přestal souhlasit, tak by změnil názor i na výchozí sporné tvrzení.
Hledání double cruxu. Double crux je premisa, která je zároveň cruxem pro obě strany. To znamená premisa, se kterou jedna strana souhlasí a druhá ne, a kdyby kterákoliv ze stran změnila názor na tuto premisu, tak by došlo k souhlasu i ohledně výchozího tvrzení. Jak je vidět, o double cruxu lze smysluplně mluvit jako o hlubším jádru celého sporu. Třetím bodem je tedy snaha o nalezení double cruxu.
Opakování procesu. Premisu, která je double cruxem, pak můžeme učinit novým výchozím sporným tvrzením a hledat další, ještě hlubší double crux. (To znamená, že se pokračuje opět od kroku 2.) Celý proces se pak může opakovat libovolněkrát, pokud se však dělá poctivě a kooperativně, je slušná šance, že některá ze stran v průběhu změní na nějaký z cruxů názor a tím dojde ke shodě i v prvním výchozím tvrzení z fáze 1.

Naladění účastníků

Stejně důležitou součástí techniky je však atmosféra a emoční naladění účastníků, o které je při jejím provádění potřeba cílevědomě pečovat. Diskutující se mají vyhnout bojovnému módu a jako motivaci využívat naopak zvědavost - touhu přijít na to, v čem přesně spočívá důvod neshody, touha poznat nový poznatek či novou perspektivu. Místo atmosféry boje má double crux navodit atmosféru konstruktivního, kooperativního zkoumání, jako když dva detektivové společně řeší zapeklitý případ. Ideálním komponentem je upřímná ochota změnit názor. Pokud je to příliš těžké, pak to lze alespoň brát tak, že okamžitým cílem techniky není dosažení konsensu, ale nalezení jádra sporu.

Kontext

Jak uvádí CFAR, teoretickými podklady techniky jsou například Aumannův teorém shody a teorie psychologické obrany. Aumannův teorém je logicko-matematickým dokladem toho, že racionálně uvažující lidé postupující podle bayesiánských pravděpodobnostních pravidel by při dostatečné komunikaci měli dojít shody. Oproti tomu teorie o psychologické obraně vysvětlují, proč bývá realita často velmi odlišná - názorová změna je méně pravděpodobná, pokud ji daný člověk vnímá jako ohrožení své identity, svého statusu - nejen v očích druhých, ale ve svých vlastních (Sherman, Cohen, 2002). Může tedy pomoci, pokud je v daném prostředí názorová změna vnímána jako znak kvalitního a objektivního myšlení, nikoliv jako slabost. Problémem pro navozování kooperativní diskuse je též to, že lidé skrze klam naivního realismu vnímají zastánce odlišných názorů jako nevzdělané, hloupé či morálně špatné (Ross, Ward, 1996).

Kritika a limity

Hlavní námitkou je, že často není možné identifikovat premisu, která by byla double cruxem, a to proto, že důvodů ve prospěch názorů mívají lidé více - tyto důvody jejich názory zdůvodňují společně, v kombinaci.

Domnívám se, že takto tomu skutečně někdy je, zároveň ale často nikoliv. Platí nicméně, že čím dokonalejší názorový systém, tím by mělo ke zdůvodňování skrze vícero nezávislých cest docházet častěji. Double crux má tedy své limity a nejde o ultimátní metodu, nýbrž spíše o užitečnou heuristiku.

Techniku lze hájit tak, že double cruxem může být i konjunkce co možná nejmenšího počtu klíčových premis. Použití techniky se za takové situace komplikuje, nicméně pořád může jít o velkou pomoc, jelikož je z diskuse eliminováno velké množství méně důležitých odboček, do kterých se lidé při rozepřích dostávají.

Více se však kloním k přístupu, podle kterého je nalezení double cruxu ideálem, ke kterému se diskutující mohou snažit přiblížit. Úspěšným použitím metody je dle mého soudu i to, pokud se diskutující shodnou na nějaké premise, která má ke statusu double cruxu nejblíže - tj. nesouhlas v této premise v největší míře zapříčiňuje nesouhlas ve výchozím tvrzení. Následně se diskuse může cílevědomě soustředit na tuto klíčovou premisu a postupovat tak metodicky do větší hloubky (což by bez explicitní aplikace diskusní metody bylo daleko obtížnější).

Pokud nechceme zjednodušující heuristiky a jde nám o logicky maximálně korektní a správné vodítko pro diskusi nad otázkou, co dělat, zůstávají nejlepší sadou nástrojů metody teorie rozhodování. Důsledná aplikace této teorie tím, že navádí k hodnocení podle většího množství kritérií, ostatně přímo ukazuje na diskutované slabé místo techniky double cruxu.

Literatura

CFAR (2019). Double crux. In: Participant Handbook. s. 71-79.