Varianty smyslu

Dva specifické způsoby odpovědi na problém smyslu života již byly probrány: odmítnutí otázky a popření smyslu. Pokud ani jednu z nich nezvolíme, zbývá nám vybrat, co konkrétně za smysluplné považovat. Obvyklé odpovědi jsou následující.

Štěstí

Jaké hodnoty si lidé nejčastěji spojují se smyslem života? Mnozí by začali zmiňovat cíle, jakými jsou například úspěšné studium, dobré zaměstnání a úspěšná kariéra, rodina, děti, snad ještě častější by byly odkazy na obecně sdílené ideály jako láska, přátelství, radost, štěstí, pohoda, úspěch.

Existuje však docela dobrá argumentace, proč by mohl být jeden ze zmíněných pojmů přednější, a to pojem štěstí. Cíl či ideál štěstí se totiž ukazuje, jakmile se pustíme do pečlivějšího promýšlení otázky smyslu života, jako obecnější a zastřešující. Zaprvé můžeme odhalit, že u mnohých tvrzení o smyslu se často (ne však vždy) ukáže, že zmiňované hodnoty jsou ve skutečnosti myšleny jen jako prostředky k dosažení štěstí, přestože jsou zprvu uváděny jako smysl samotný. Můžeme se tak setkat například s výroky, že peníze nemohou být smyslem života, protože nevedou ke štěstí, že láska má smysl, protože život s harmonickými vztahy je šťastný apod. Laické myšlení se zde může dopouštět filozofické nedůslednosti, pokud nerozlišuje, kdy mluví o smyslu a kdy pouze o prostředcích k jeho dosažení.

Filozofická přednost štěstí mezi jinými populárními pojmy aspirujícími na pozici smyslu života se ukazuje i jinak. Můžeme si například říci: Je smysluplné usilovat o zaměstnání, které by nepřispívalo ke šťastnému životu? Je smysluplné udržovat vztah, který nás činí nešťastnými? Je nám k něčemu úspěch, pokud díky němu nejsme šťastnější? I když odpověď nemusí být vždy zcela jednoznačná, obecně bychom směřovali k postoji, že půjde spíše o odpověď negativní. Následně se můžeme ptát i opačně: Je smysluplný šťastný život, pokud je bez rodiny? Je smysluplný šťastný život, pokud je veden v ústraní a přísné izolaci? Je smysluplný šťastný život člověka, který nic významného nedokázal? Zde bychom naopak odpovídali kladně. I přestože bychom snad mohli pochybovat, zda může být někdo šťastný bez vztahů, pravděpodobně bychom řekli, že pokud by se mu to podařilo, nemohli bychom mu vytknout, že nedosáhl ničeho smysluplného.

Z tohoto úhlu pohledu to vypadá, že rodina, vztahy, úspěch, práce, studium apod. jsou spíše prostředky k dosahování štěstí, zatímco o štěstí se jistě nedá říci, že by pro nás bylo především prostředkem k dosahování některého z předchozích cílů. Z toho by také vyplývalo, že skutečných cílů je asi daleko méně, než se zdálo - možná jen jeden. Mnoho cílů, o nichž mluvíme, jsou nakonec často jen dílčími cíli, to znamená něčím, o co usilujeme, aby to pak sloužilo jako prostředek k dosažení cíle skutečného.

Podívejme se na příklad nějaké dobré věci, třeba radosti. Máme-li radost, jsme šťastní. Avšak můžeme také pociťovat hluboké klidné štěstí, které bychom radostí nenazvali, a přitom jeho dosažení bychom také považovali za velmi smysluplné. Pojem štěstí tedy zdá se docela úplně a obecně zastřešuje vše, co považujeme za smysluplné. Přinejmenším k uchopení většinově sdílených a populárních představ o smyslu života by mohl stačit.

Dosavadní úvahy se shodují s obecným povědomím: prohlásit za smysl života štěstí představuje snad nejrozšířenější a nejpopulárnější odpověď. Aristotelés, který s touto odpovědí souhlasí (jeho eudaimonii lze překládat jako blaženost či jako štěstí), nás informuje, že tato odpověď byla stejně populární i ve starém Řecku (EN 1095a). Na druhou stranu však existuje i mnoho těch, kteří by štěstí se smyslem života neztotožnili a kteří by naopak souhlasili například s Nicolaiem Hartmannem a jeho poznámkou, že „určitá věc není smysluplná proto, že přináší štěstí, nýbrž přináší štěstí, protože je smysluplná.“

Vážným problémem může být však nejasnost v tom, co přesně je pojmem štěstí myšleno. Často se zůstává u mlhavého a velmi obecného pojetí typu: šťastný je a smysluplného života dosahuje ten, kdo se má dobře, kdo žije dobrý život. S takovým vymezením štěstí by však šlo o pojem prakticky prázdný, prázdná či pouze zdánlivá by tedy byla i na něm postavená odpověď na centrální praktickou otázku.

Jeden z důležitých konkrétnějších výkladů shrnuje pod pojem štěstí všechny pozitivní emoce (nálady, pocity) člověka. Štěstím je pak jakékoliv příjemné prožívání, nebo spíše celek tohoto prožívání. Toto pojetí je velmi důležité, jelikož jeho přesvědčivost může být zakotvena skrze naši přímou bezprostřední zkušenost. Pozorováním obsahů vlastní mysli (metoda introspekce, resp. fenomenologická metoda) zjišťujeme, že příjemné emoce v sobě vždy mají hodnotu, jsou pro nás něčím pozitivním. Důsledkem tohoto striktního empirického přístupu ke zjištění hodnoty je však i egoismus: pro člověka je hodnota přítomna vždy pouze v jeho vlastních emocích, nikoliv v emocích druhých, jelikož každý prožívá jen svoje vlastní emoce, nikoliv emoce jiných lidí - k těm nemá co se bezprostřední zkušenosti týče přístup.

V užším slova smyslu se pak štěstím může myslet jeden konkrétní druh příjemné emoce, respektive nálady, a i takto bývá někdy smysl života pochopen.

Jednou z nejvýznamnějších námitek vůči štěstí jako smyslu života je tvrzení, že učiníme-li štěstí svým cílem, paradoxně se nám nebude dařit tohoto cíle dosahovat. Tato údajná psychologická zákonitost (zda platí, či nikoliv, není dosud zcela jasné) se nazývá hédonistický paradox.

Kladné emoce

Štěstí není jediným stavem souvisejícím s emocemi, který bývá za smysl života označován. Kromě něj se můžeme setkat se smyslem života konkretizovaném například skrze radost či pocit naplnění, méně vznešeně pak bývá smysl ztotožněn s užíváním si, se slastí, rozkoší, se zábavou či pohodou. Námitka hédonistického paradoxu zmíněná u první odpovědi je samozřejmě relevantní i zde. Více filozoficky čisté je ztotožnit smysl života se všemi kladnými emocemi, tedy s příjemným prožíváním obecně. Slovo slast bývá někdy používáno právě v tomto obecném smyslu zahrnujícím všechny emoce. Názor, že smyslem života je slast, označujeme jako hédonismus.

Splnění povinnosti

O tomto typu smyslu jsme již též mluvili - pracují s ním deontologické teorie, podle kterých máme dodržovat určité zásady bez ohledu na důsledky. Toto vyjádření lze však převést do konsekvencialistického slovníku a říci, že podle deontologie je smyslem a tedy i oním správným důsledkem právě splnění morálních povinností člověka.

Druzí lidé

Široká a populární cesta je dát smysl života do souvislosti s druhými lidmi a se vztahy s nimi. Do této kategorie spadá v prvé řadě ztotožnění smyslu s láskou. Konkrétněji mohou být zmiňováni například přátelé, rodina, životní partner, děti. Lze volit i ryze altruistickou variantu pomoci bližním. Smysl v tomto pojetí nespočívá ani tak v nějaké hodnotě, o kterou bychom usilovali sami pro sebe, jako spíše ve snaze učinit šťastnými druhé. Smysluplný život je pak život věnovaný také někomu jinému (anebo výhradně někomu jinému), než jsme my sami.

Je však třeba pamatovat na to, že zvlášť ideál romantické partnerské lásky je dnes patrně dosti zveličený. Přehnané naděje je na místě tlumit možnými kritickými poznámkami, například o tom, že žádný vztah nás zcela nezbaví samoty, že vždy jsme zde v posledku sami za sebe, že v každém vztahu je kromě porozumění i jistá podstatná míra nepochopení a odcizení.

Seberealizace

Tento způsob odpovědi vidí smysl života v maximálním rozvoji člověka a jeho schopností. Podle Viktora Frankla však lze takto definovaný smysl kritizovat stejným způsobem, jakým hédonistický paradox hovoří proti usilování o štěstí. Frankl tvrdí, že seberealizace může být pouze důsledkem toho, že děláme něco smysluplného, nikoliv smyslem samotným.

Práce

Mnozí věnují zdaleka nejvíce času své práci a právě v ní vidí smysl svého života.

Prospěch společnosti

Tato možnost souvisí s předchozí. Lidé často hodnotí své aktivity jako smysluplné, pokud jimi nějak přispívají k rozvoji společnosti, ať již jde o příspěvek intelektuální, stavební, umělecký apod.

Úspěch

K výše uvedeným hodnotám se lidé sami hlásí a uvádějí je jako to, co dává jejich životům smysl. Jsou však i hodnoty, které za svůj smysl života lidé obyčejně neprohlašují, ale zato soudí, že tyto, již ne tak pozitivně nahlížené hodnoty, tvoří smysl života mnoha jiných osob. Jde především o životní cíle, které lze shrnout pod pojem úspěchu ve smyslu dosažení vysokého společenského postavení, uznání a materiálního zajištění (peníze, majetek, bohatství, blahobyt, sláva, moc).

Smysl podle evoluce

Tato odpověď se od předchozích poněkud odlišuje způsobem, jakým byla odvozena. Opírá se o biologický mechanismus vývoje pozemského života a činí z jeho principů i smysl našich životů. Smyslem života je pak především přežít, rozmnožit se a o své potomky pečovat, aby se i jim dařilo dobře a předali naše geny dál. V obecnější formulaci může jít o udržování řetězu života, v němž tvoříme jeden z mnoha článků.

Smysl podle naší volby

Rovněž o této odpovědi lze říci, že se zásadně liší od těch výše uvedených. Předchozí řešení spočívají v poukázání na konkrétní hodnoty či způsoby jednání, které jsou smysluplné. Podle této odpovědi se však smyslem lidského života stává cokoliv, z čeho člověk smysl svého života udělá, co si za svůj smysl zvolí. Záleží tak na každém, co se na základě jeho rozhodnutí či jeho přání stane smysluplným. Z toho pak v podstatě automaticky vyplývají tyto důsledky:

smysly života mohou mít různí lidé zcela různé
jednotlivý člověk může měnit svůj smysl života v čase
smyslem života nemusí být jen věci vznešené, ale i maličkosti a banality, pokud to tak kdokoliv cítí či pokud to tak komukoliv vyhovuje
jeden člověk si může zvolit více smyslů současně

Možnost využití strategie více smyslů si zaslouží komentář. Člověk může v různých svých činnostech či v různých rovinách svého života sledovat odlišné hlavní smysluplné cíle, které nejsou již podřazeny žádnému vyššímu spojujícímu smyslu. Na druhou stranu lidé, jakkoliv jsou mezi nimi v této věci významné rozdíly, touží po jednotě a jednota je uspokojuje. Pokud mají jasně definovaný smysl, který zastřešuje jejich činnosti, přispívá to zdá se k jejich spokojenosti, usnadňuje a urychluje to rozhodování, činí to jejich činnost více energickou a soustředěnou. Jasné a stálé uvědomění jednoho hlavního smyslu a směřování k němu v každé činnosti může být dobrým prostředkem nejen ke štěstí, ale i k úspěchu. Rubem tohoto duševního nastavení je však vyšší riziko při ztrátě a zpochybnění daného smyslu. Pokud má člověk jen jeden hlavní smysl, vede u něj každá vážná pochybnost o smyslu či dokonce jeho pád k vážné psychické krizí.

Důležitá kritika individuální volby smyslu je skryta v otázce: pokud je něco samo o sobě nesmyslné, jak bychom to pouhým rozhodnutím mohli změnit? Proč by tomu mělo být jinak než u jiných vlastností světa i nás samých - na naše pouhé rozhodnutí nereagují. Nemůžeme svět změnit tak, aby se nám více líbil, jednoduše tím, že se pro to rozhodneme či že to tak cítíme nebo pojímáme.

Přes zmíněnou námitku je toto pojetí smyslu dnes velmi rozšířené a populární. Směřuje k němu relativizující myšlení postmoderní (důraz na pluralitu, popření objektivních hodnot) i liberální (důraz na svobodu a tedy i na svobodnou volbu vlastních hodnot). Jedním z důležitých kořenů tohoto způsobu myšlení je existencialismus.

Absence utrpení

Pesimistická verze odpovědi zdůrazňuje, že život je především utrpení a že smysluplná je tudíž především snaha tohoto utrpení se zbavit. V jedné variantě to znamená sebevraždu a ve druhé, buddhistické, úsilí o dosažení osvícení (nirvány).

Že zbavování se našeho utrpení má skutečně smysl, lze doložit stejně jako smysluplnost prožívání příjemných emocí: skrze introspekci, pozorování obsahů vlastní mysli. Bohužel tato metoda zároveň zdá se naznačuje, že utrpení (strasti) je v našem prožívání opravdu více než příjemného emočního naladění. Tento rozdíl je navíc zdá se značný (poměr nepříjemného k příjemnému může být řádově třeba i 25:1). Zbavování se utrpení by tak bylo důležitějším a smysluplnějším cílem než dosahování štěstí.

Náboženské, transcendentní hodnoty

Ty stejné pochybnosti, které vedou k popření existence smyslu života či k pojetí života jako utrpení, jsou často uváděny i jako argumenty ve prospěch ještě jiného potenciálního zdroje smyslu. Hodnoty nacházející se pouze v tomto pozemském světě jsou shledávány jako nedostatečné. Mnozí uvažují tak, že není-li Bůh, jsme jen produktem náhody, takže nejsme v podstatě ničím a na ničem nezáleží. Skutečné naplnění podle náboženství najdeme ve skutečnostech, které tento svět přesahují, transcendují. V tomto duchu Max Horkheimer v knize Touha po úplně jiném píše, že "zachránit bezpodmínečný smysl bez Boha je bláhové".

Pro příklon k transcendentním hodnotám však není nutné degradovat běžné hodnoty, které známe z našeho života. Stačí upozornit na možnost existence hodnot jiných, nám dosud neznámých, které by hodnoty běžného života převyšovaly. Toto stanovisko sám pokládám za velmi významné a blíže se jím zabývám v podobě tzv. filozofie maximalismu.

Nábožensky, respektive transcendentně zaměření lidé mohou za smysl života konkrétněji považovat lásku k Bohu, službu Bohu, přibližování se Bohu, víru v Boha, zisk věčného života apod.

V jistém smyslu je možné náboženskou odpověď na centrální praktickou otázku použít i jako jisté pracovní východisko zkoumání centrální praktické otázky. Jak bylo naznačeno v historickém přehledu, čím více se v dějinách lidského myšlení posouváme do současnosti, tím je odpověď nejasnější a problematičtější. Jednou z možností je tedy začít od tradičních řešení, jejichž zpochybněním a relativizací jsme přišli o zakotvení a jistoty, které lidem minulosti scházely daleko méně. Tradičním zdrojem jistot o správném jednání a směřování člověka odedávna bylo - a pro většinu obyvatel světa stále ještě zůstává - právě náboženství. Pro nás, kteří jsme se narodili v západním civilizačním okruhu, je oním kořenem konkrétně tradice židovsko-křesťanská. I z globálního hlediska lze křesťanství považovat za nejdůležitější ze světových náboženství, jelikož se k němu stále ještě hlásí největší počet věřících a jelikož země, kde dominuje jiné než křesťanské náboženství, patří zpravidla mezi země méně rozvinuté. Tradičním a konzervativním přístupem k řešení základní praktické otázky by tedy mohlo být přimknutí se k víře, k náboženství, v našem případě nejjednodušeji ke křesťanství.

Víra ve smyslu zcela automatického, hladkého či bezmyšlenkovitého odevzdání se náboženské tradici však již dnes příliš nepřipadá v úvahu. I přijetí určitého náboženství nemůže člověk v podstatě učinit jinak, než na základě nějakých důvodů, nějaké úvahy.