Smysl života - význam pojmu
V diskusích o smyslu života lze narazit na jistá nedorozumění spojená s ambivalentním vymezením tohoto pojmu. Jako pomůcku k rozklíčování těchto nedorozumění nabízím rozlišení psychologického a filozofického smyslu, přičemž v rámci toho druhého lze ještě identifikovat minimálně tři odlišné významy: smysl praktický, axiologický a ontologický.
Psychologický smysl
Lidé občas chybně zaměňují praktický smysl (cíl) života, za nějž považují například štěstí či naplnění, s prostředky, které štěstí či naplnění přinášejí. Tak se činnost či hodnota, která nás naplňuje, ztotožní se smyslem, přestože k němu jen vede.
Za jistých okolností by však nemuselo jít o nedůslednost či chybu v uvažování, nýbrž o odlišnou definici pojmu smyslu života. Varianty této definice by mohly smysl života ztotožnit
- s tím, co nám přináší pocit či přesvědčení, že náš život má smysl
- s tím, co nás naplňuje
- s tím, co nás činí šťastnými
Mohlo by tomu například být tak, že velká část lidí považuje štěstí či naplnění automaticky za konečný cíl života, takže jediným závažným problémem, před kterým tito lidé stojí, je již jen to, pomocí kterých základních hodnot ke štěstí či naplnění směřovat. Pokud by tento způsob myšlení skutečně převážil, pak by nebylo zcela překvapivé, kdyby pojem smyslu života postupně přestal označovat primárně konečný cíl (protože o něm by již dále nemělo smysl diskutovat), ale stal by se označením pro cokoliv, co nám přinese dlouhodobý pocit naplnění, štěstí apod.
V takto posunutém významu by se pak otázka smyslu stala do značné míry doménou psychologie, jelikož hledání nejefektivnějších prostředků k předem definovaným cílům je již v možnostech vědy. Přesněji řečeno, čím jednoznačněji by byl cíl definován výhradně jako určitý druh pozitivního pociťování či subjektivního přesvědčení o zdárném průběhu života apod., tím snadnější by bylo označit problém smyslu za problém čistě psychologický - odtud též pojmenování tohoto posunutí významu smyslu života. V tomto textu jsme však zatím žádný závěr ohledně konečného cíle neučinili, a proto k psychologickému významu přecházet nebudeme.
Vlastností psychologického smyslu je, že o jeho existenci není spor - je zřejmé, že věci, které lidem dávají pocit smysluplnosti, přesvědčení o smysluplnosti, naplnění či štěstí, existují. Stačí je jen deskriptivně popsat a to dělá psychologie. To stejné platí ještě o jiném pojetí smyslu života, které však již není nijak automaticky svázáno se ziskem štěstí, naplnění, či pocitu smysluplnosti. Jde o názor, že smyslem je pro člověka to, co se rozhodne za svůj smysl považovat. Pokud se netvrdí, že tímto rozhodnutím smysl nějak skutečně vznikl (nad rámec toho, co se děje v psychice člověka, který se pro nějaký smysl rozhodl), jde rovněž o druh smyslu psychologického. Je totiž faktem, že lidé se tímto způsobem pro smysl občas rozhodují a tyto akty lze opět vědecky deskriptivně popisovat (ať již v rámci psychologie, či třeba i sociologie, je-li toto rozhodování sdíleno větším množstvím lidí).
Filozofický smysl
Psychologický smysl sám o sobě však nic moc důležitého neřeší. Můžeme se totiž ptát, zda samotný pocit naplnění, smysluplnosti či štěstí má nějakou hodnotu, respektive zda jsou věci, o jejichž smysluplnosti jsou lidé přesvědčeni, hodnotné skutečně, nebo zda jsou tato přesvědčení mylná. Tyto základnější otázky již jsou doménou filozofie a míří k silnějšímu pojmu smyslu života.
Praktický smysl
Na základní a nejčastější význam pojmu smyslu života se můžeme odkázat otázkami, o co nám má v životě jít, o co v něm usilovat, jaký je jeho cíl. Tím je dána naše definice. Vzhledem k těsné souvislosti tohoto významu s jednáním o něm lze mluvit jako o významu praktickém. Tyto stránky se věnují především právě praktickému smyslu života - jelikož nám jde o problém jednání. Je však třeba umět tento význam odlišit od významů ostatních.
Axiologický smysl
Poněkud jinou otázkou může být, v čem spočívá hodnota života. Odlišnost vyjde najevo například tehdy, zvažujeme-li tezi, že život všech lidí má určitou stejnou základní hodnotu bez ohledu na to, co dělají či nedělají, co se jim podaří či nepodaří, co prožijí a co nikoliv. Taková hodnota by byla zcela oddělená od čehokoliv, čeho se dá dosáhnout jednáním, a přitom právě výhradně na jednání se orientuje praktický smysl života. Pro zachycení tohoto rozdílu je třeba zavést axiologický smysl.
Ontologický smysl
K jinému významu míří otázky, proč jsme tady, za jakým účelem člověk vznikl a čím to je, že existujeme. Tento význam může být nazván ontologickým, jelikož v úvahách o něm hraje centrální roli charakter okolností, do nichž je člověk zasazen a které jej utvořily. Odlišnost ontologického a praktického významu dobře vynikne na příkladech.
Mohlo by tomu být například tak, že má pravdu naturalismus a my jsme vznikli náhodnou koincidencí fyzikálních zákonů a materiálních podmínek, ale že pozitivní pocity a štěstí jsou pro nás zároveň skutečně a objektivně hodnotné. Pak by štěstí bylo praktickým smyslem, zatímco odpovědí na otázku ontologického smyslu by byla náhoda, slepá hra hmoty a energie.
O smyslu ontologickém se z pochopitelných důvodů často mluví v souvislosti s přesvědčením, že člověk byl stvořen Bohem a že Bůh má a od začátku měl s člověkem nějaký konkrétní záměr. Tento záměr by pak byl ontologickým smyslem člověka. To by však ještě automaticky neznamenalo, že by musel být i smyslem praktickým, protože by stále ještě zbývalo zodpovědět otázku, zdá má člověk s Bohem spolupracovat a přijmout úkol, pro nějž byl vytvořen - tedy zda je z hlediska člověka rozumné, aby si udělal z božího záměru vlastní cíl, neboli zda má ontologický smysl považovat i za smysl praktický.
Spor o ontologický smysl života je do značné míry totožný se sporem mezi náboženstvím a ateismem. Podle ateismu jsme k žádnému předem danému účelu stvořeni nebyli, podle náboženství ano (například v křesťanství stvořil Bůh člověka k obrazu svému). Hlavním argumentem ateismu je míra, v jaké se vědě podařilo vysvětlit vznik světa i člověka bez toho, aniž by k tomu potřebovala Boha. Věřící naopak často zůstávají u stanoviska, že dokonalost a složitost přírody a nás samotných vyžaduje či alespoň svědčí o existence nadpřirozeného stvořitele a konstruktéra.