Smysl otázky po smyslu

Zkoumejme nyní, zda má vůbec cenu se smyslem života zabývat. Názor, že nemá, není nevýznamný a bez zastánců. Ti mohou říkat, že ptát se na smysl života samo o sobě nemá smysl, nebo že je to z nějakého důvodu nežádoucí či hloupé. Mnozí lidé o smyslu života příliš nepřemýšlejí a nelze dopředu vyloučit, že jejich vztah k otázce smyslu je nakonec nejmoudřejší. V pozadí odmítnutí celé otázky mohou být tyto důvody:

1) Podle častého názoru patří problém smyslu života mezi filozofické otázky, v jejichž řešení nemůžeme doufat, nebo dokonce mezi otázky, které samy nemají žádný význam (jsou jazykovými chybami). Pátrání po odpovědi se pak zastáncům těchto názorů zdá naivním počínáním a ztrátou času. Odrazem popsaného stanoviska v současné kultuře může být obliba a popularita děl, které hledání smyslu obracejí v recesi - dobrými příklady mohou být film O smyslu života od skupiny Monty Python nebo komediální sci-fi román Stopařův průvodce po Galaxii, ve kterém se odpovědí na otázku po smyslu vesmíru, života a vůbec stává číslo 42.

Odpověď: Kultovní status těchto děl dokládá i to, že fenomén hledání smyslu zůstává pro širokou veřejnost tématem blízkým a zajímavým i bez ohledu na řešitelnost či neřešitelnost příslušné otázky. Nozick soudí, že humor může sloužit i k zakrytí mimořádné důležitosti, kterou pro nás otázka smyslu má. Jelikož je otázka smyslu života pro mnoho lidí velmi zajímavá a důležitá, mělo by se, pokud má být odmítnuta, velmi pečlivě zdůvodňovat, proč má být odmítnuta. Filozofická teorie smyslu života by pak nebyla rozpracováním odpovědí, ale spíše detailním vysvětlením, proč je příslušná otázka slepou uličkou.

2) Podle jiné typické reakce jde o problém, který si každý musí vyřešit sám pro sebe. Jeho obecné filozofické zpracování by pak pozbývalo smyslu.

Odpověď: Pokud by řešení otázky smyslu života mělo být ryze individuální, stále by bylo legitimní se v rámci filozofie ptát, jaký je vlastně význam této otázky, co se jí míní, neboli jaký je význam pojmu smyslu života. Stěží si však lze představit, že by možná řešení otázky smyslu mohla být u různých lidí natolik odlišná, že by se v jejich úvahách žádné prvky neopakovaly, že by každý o smyslu života přemýšlel zcela rozdílně. Vzhledem k podobným opakujícím se myšlenkám by pak pro zájemce o tuto otázku bylo inspirativní, pokud by se seznámili s úvahami těch, kteří již o dané věci přemýšleli dlouho a pečlivě. Tím by však již filozofické zpracování problematiky smyslu života bylo proti námitce individuálních odpovědí obhájeno.

3) Svým způsobem představuje zpochybnění otázky po smyslu i následující rozšířený názor na původ tohoto problému: Pociťovaná pochybnost o smyslu má být reziduem křesťanského světonázoru, který v naší kultuře převládal a postupem času tuto převahu ztratil. Křesťanství přitom přinášelo velmi silnou a radikální představu o cíli lidského života, který se nachází mimo cokoliv, co v životě prožíváme, a kterým je posmrtný život ve věčné blaženosti. Je-li však tato vize ztracena nebo zpochybněna, vynořuje se přirozeně otázka, co je tedy smyslem, když ne život věčný. Není pak překvapivé, pokud se lidem budou zdát ostatní běžné potenciální hodnoty v kontrastu s takto velkoryse pojatými vyhlídkami nedostatečné a slabé, a otázka po smyslu se jim bude zdát nedořešená. Podle Westphalla (1998) vzniká otázka po smyslu z traumatu z přechodu mezi světonázory. Pokud by tato teorie byla správná, stačilo by, abychom se (buď jako jednotlivci, nebo celkově jako společnost) zcela oprostili od vlivů křesťanské minulosti, a problém smyslu by se rozplynul.

Odpověď: Co se týče hledání smyslu jako reliktu křesťanství, tato interpretace je pouze jedna z možných a nezdá se příliš pravděpodobné, že by ostatní interpretace nebyly ani zčásti pravdivé. Správné vysvětlení fenoménu hledání smyslu se bude nejspíše skládat z více faktorů. Nejrozumnějším ze způsobů vysvětlení se zdá být ten, že hledání smyslu je přirozenou součástí lidské povahy a naší schopnosti reflexe. A i pokud byl pocit absence smyslu v dějinách něčím posílen, mohly to být kromě ústupu křesťanství i jiné příčiny, například zjištění, jak obrovsky rozsáhlý je svět ve srovnání s prostorem našeho každodenního života.

4) Mezi populární stanoviska patří i to, že otázku smyslu není dobré řešit, protože to vyvolává depresivní myšlenky, protože to vede spíše k nespokojenosti a frustraci z nenalézání.

Odpověď: Námitka, že o smyslu života není dobré přemýšlet, protože to může vyvolávat nespokojenost a depresi, může spočívat v jistém nedorozumění. V této námitce je již totiž přítomno určité řešení otázky smyslu, totiž že smysluplné je usilovat o štěstí, spokojenost. Lze se domnívat, že mnoho lidí může mít otázku smyslu takto rozřešenu, ale zároveň by řekli, že žádný jasný smysl života nenašli. Smyslem života pak mohou myslet určitou činnost či poslání, které by je naplňovalo a činilo je šťastnými a spokojenými. Jinak řečeno, zaměňují psychologický a praktický význam smyslu života.

Podobné nedorozumění může vznikat, když se člověka, který má na kognitivní úrovni jasnou odpověď na otázku smyslu (například přesvědčeného křesťana), zmocní pocit nesmyslnosti a marnosti. Může mít pak tendenci hledat nějaký lék, nejde však o hledání praktického smyslu, protože tento smysl ztracen nebyl. Oba aspekty, praktický (konečný) smysl a prostředek k získání pocitu naplnění (psychologický smysl), však může být v dané chvíli těžké rozlišit.

Pokud však ten, kdo námitku depresivnosti pátrání po smyslu předložil, popírá, že již dopředu pokládá za smysl spokojenost (či podobnou hodnotu), a hodnotí smysluplnost pátrání po smyslu z hlediska tohoto již nalezeného konečného cíle, pak tím zároveň bere sílu své námitce. Protože pokud štěstí není praktickým smyslem života, pak nevadí, když nám hledání smyslu štěstí nepřinese, pokud nás toto hledání může přiblížit k nalezení skutečného smyslu.

Na druhou stranu je však nutné uznat, že existuje i patologické a přehnané zaobírání se smyslem, které však není efektivním a cílevědomým přemýšlením a pátráním, ale spíše stálým bezvýchodným omíláním těch samých pocitů a myšlenek.

Hledáme-li mezi psychologickými poznatky, můžeme dojít i k právě opačnému závěru, než že hledání smyslu vede k nespokojenosti a k ničemu pozitivnímu. Celý jeden psychoterapeutický směr (existenciální analýza Viktora Frankla) staví na předpokladech, že člověk může a měl by smysl ve svém životě aktivně nacházet a že právě vědomí smyslu je velmi významný faktor umožňující člověku překonávat i ty nejtěžší životní překážky. Frankl též prohlásil hledání smyslu za základní hybnou sílu v člověku. Potlačování tohoto aspektu lidského života by mohlo být psychicky škodlivé, stejně jako může škodit potlačení jiných stránek lidské psychiky. 

5) Podle další možné kritiky platí, že hledáme-li cíl života, redukujeme tím náš život jen na prostředek. Hledání smyslu přitom do značné míry splývá s hledáním cíle. Usilujeme-li o cíl, myslíme neustále jen na budoucnost a nežijeme přítomností. Hledání smyslu by tudíž mohlo náš život dokonce ochudit.

Odpověď: Potom se nacházíme v podobné situaci, jako když si myslíme, že přemýšlení o smyslu vede k nespokojenosti, a proto o něm nepřemýšlíme - uznáváme tím, že smysluplná je pro nás spokojenost. U této námitky je již zase přítomen předpoklad, že smysluplný je život v přítomnosti. Spíše než o kritiku otázky tedy jde o to, že je již podána odpověď.

6) Člověk odmítající otázku smyslu života by mohl najít jistou oporu i v současné akademické filozofii. Navzdory obecné popularitě tohoto problému je mu v akademickém prostředí věnována relativně malá pozornost. Filozofové se, jak se zdá, otázkou smyslu života příliš zabývat nechtějí.

Odpověď: Paul Feyerabend navrhuje, aby byla věda v daleko větší míře řízena tím, co po ní občané požadují, a na jaké problémy si přejí, aby se zaměřila. Stejně lze pochopitelně uvažovat i o filozofii a tento pohled může kdokoliv poměrně přesvědčivě prosazovat s odvoláním na financování akademické filozofie z daní občanů. Pokud bychom měli tento aspekt více zohlednit, problém smyslu života by se jistě měl stát v rámci filozofického diskursu a jeho výstupů viditelnějším. Tento problém by totiž bylo možné označit za nejpopulárnější filozofický problém vůbec a i když nezanedbatelná část veřejnosti bude sdílet skeptický pohled na jeho zkoumání, nepochybně existuje i nemalá část s opačným náhledem.

7) Jiní by mohli usoudit, že otázka je již rozřešená, a to tak, že žádný skutečný smysl není. Další hledání je tedy již bezpředmětné.

Odpověď: Paradoxně je v situaci, ve které si člověk myslí, že žádný smysl není, zkoumání otázky smyslu rozumné tím spíše. Pokud by totiž smysl skutečně neexistoval, pak je každá činnost stejně dobrá jako jakákoliv jiná a zkoumáním otázky smyslu nelze tedy ani nic ztratit, ani nic získat. Na druhou stranu však ten, kdo existenci smyslu popírá, nemůže tvrdit, že má v této věci stoprocentní jistotu - to by bylo krajně iracionální a dogmatické. Ti, kteří smysl odmítají, tedy nemohou vyloučit, že se pletou, a k napravení tohoto potenciálního omylu je může nejspíše přivést právě další zkoumání smyslu. Právě toto zkoumání je pro ně z jejich pohledu největší šancí, že nakonec přece jen dojdou k něčemu hodnotnému.

Tento argument stojí na předpokladu, že znalost smyslu nám spíše umožní se k tomuto smyslu více přiblížit, než že by nás od něj vzdálila. Jelikož u velké většiny známých a nabízejících se cílů uvedený předpoklad platí, lze na takto formulované premise stavět: Pokud by bylo něco smysluplné, pak by byla smysluplná i znalost tohoto smyslu, protože díky této znalosti bychom měli větší šanci tento smysl ve větší míře realizovat.

Ve prospěch setrvávání u problému smyslu života lze kromě výše popsaných odpovědí na námitky uvést ještě dva významné argumenty:

1) Klasické přesvědčení o důležitosti tématu smyslu života je postaveno na předpokladu, že to, jakou odpověď na otázku smyslu si vytvoříme, může mít zásadní vliv na průběh našeho života, na naše jednání a směřování. Tento předpoklad se zdá být rozumným a realistickým. Podle ještě optimističtějšího názoru můžeme úvahami o smyslu zmírnit iracionální prvky, kterými mnoho lidí v důsledku chabé reflexe svůj život zatěžuje. Slovy současného dalajlámy, lidé si tvrdou prací ničí zdraví, aby získali peníze, a poté tyto peníze utratí za péči o zdraví. Anebo se neustále znepokojují o budoucnost - až do vlastní smrti - aniž by kdy žili v přítomnosti. Úvahami o smyslu života by se člověk takovým chybám, pokud jde o skutečné chyby, snad mohl alepoň zčásti vyhnout.

2) Lidský život bez uvažování o základních otázkách bývá často vnímán jako povrchní, neautentický, postrádající určitou podstatnou kvalitu, důležitý rozměr. Nacházením vlastní odpovědi, vlastního názoru se z člověka stává větší osobnost, individualita, zatímco ten, kdo o klíčových životních otázkách nepřemýšlí, pouze pasivně přejímá názory a způsoby jednání ze svého okolí, chová se a uvažuje tuctově, stádně,  neoriginálně.

Nakonec ještě jedna poznámka: I ti, kteří úvahy o smyslu odmítají, nějakou životní filozofii také musí volit. Jejich přístup může typicky vést k zařízení se podle konvenčních postupů a zaběhnutých představ. Smysl života vypozorovaný z jednání či odvozený z běžných výpovědí pak může splývat s tradiční posloupností života podle standardního vzoru: úspěšné studium, pokud možno vysokoškolské, atraktivní přítel či přítelkyně, dobrá práce a zajištění vlastního živobytí, manželství, děti.

Literatura

WESTPHAL, Jonathan. (1998) Philosophical Propositions. London: Routledge.