Zdůvodnění důležitosti otázky
Důvody, proč považovat otázku co dělat za natolik základní, popisuji skrze následující úvahy, zhruba seřazené podle důležitosti.
Realizace nejlepšího
Je racionální, logické a správné chtít realizovat pokud možno to nejlepší. (Toto tvrzení se zdá být v podstatě až banální a triviálně pravdivé.)
K tomu, abychom mohli realizovat pokud možno to nejlepší, musíme mít odpověď na otázku, co by toto nejlepší podle nás nejspíš mělo být, a jaké jednání onen výchozí triviální záměr nejlépe naplní. Jinak řečeno, potřebujeme k tomu odpověď na otázku, co dělat. Pochopitelně zároveň záleží na tom, aby tato odpověď byla co nejkvalitnější.
Pokud již odpověď máme, nepotřebujeme pak už nic více než starat se o ni, realizovat ji, věnovat se jí a tomu, co z ní vyplývá. Což zároveň znamená: nenechat se strhávat vírem impulzů, které od ní člověka odvádějí. Centrální praktickou otázku si tedy pokládáme nejen proto, abychom zdokonalili svou odpověď na ni, ale i proto, abychom si svou odpověď připomínali a udržovali tak svou snahu o její realizaci.
Lze tedy říci, že chce-li člověk realizovat pokud možno to nejlepší, zájem o centrální praktickou otázku musí být téměř nevyhnutelně základní součástí jeho života.
Odhalení chyb
Lidé mají tendenci na centrální praktické otázce ocenit, že vede k odpovědi, kterou sami pokládají za pravdivou a důležitou pro život. A také asi nemají problém souhlasit, že je velmi užitečné si vlastní odpověď připomínat. Všichni však máme zároveň nevyhnutelný sklon myslet si, že pro většinu ostatních lidí je poctivé kladení centrální praktické otázky důležitější než pro nás - protože my už jsme správnou odpověď nalezli, zatímco oni nikoliv. Z této perspektivy se lehce může zdát, že pro ostatní je další promýšlení toho, co dělat, tím zdaleka nejdůležitějším, co mohou dělat, protože alternativou je setrvání u dosavadního směrování, které často považujeme za chybné a mířící špatným směrem. Mezi námi a ostatními je v tomto ovšem daleko menší rozdíl, než máme sklon si připouštět. Podceňujeme pravděpodobnost, že i v naší aktuální odpovědi je nějaká zásadní chyba či opomenutí. A pokud tam je, pak další zkoumání celé otázky je nejlepším způsobem, jak omyl odhalit a zvýšit šanci, že nás naše vlastní názory budou orientovat správným směrem. Tento aspekt důležitosti otázky rozebírám podrobněji v kapitole Hodnota zkoumání. Na to, jak překvapivě velkou váhu je na místě z tohoto důvodu zkoumání centrální praktické otázky připisovat, upozorňuje i MacAskill (2014, kap. 7).
Odsunutí nepodstatného
Vždy bychom měli začínat tím, co je skutečně důležité. Mnohé problémy a otázky lze odsunout stranou jako nepodstatné. Za nedůležitou lze věc označit tehdy, nemá-li závažný vliv na praxi. Řekneme pak: neztrácej s tím čas, stejně tím nic nezměníš. Pokud se nějaké názory či poznatky nepromítnou do praxe, není potřeba věnovat jejich promýšlení příliš času. Teorie pro teorii je prázdná, postrádá smysl, není k ničemu. Problematika volby našeho jednání však míří přímo do jádra praxe. Zahrnuje v sobě vše, co jsme schopni změnit, a ptá se, jaká z těchto změn by mohla být nejpřednější a nejdůležitější. Nejdůležitější tedy musí být úvahy související s jednáním - a tyto úvahy jsou shrnuty právě pod hlavičkou centrální praktické otázky. Vše kromě této otázky a jejích důsledků je možné i vhodné v duchu pragmatismu nechat stranou a nezatěžovat si tím mysl.
Nedokončenost odpovědi
Nelze nikdy říci, že by si člověk nepotřeboval centrální praktickou otázku pokládat, protože už má odpověď zcela hotovou. Je pravda, že většinou už máme svá řešení ve více či méně obecné a více či méně uvědomované formě připravené. Vždy je však potřeba toto základní řešení dovádět do zcela konkrétní podoby vhodné pro danou konkrétní situaci, v níž se právě nacházíme. K tomu míří třeba tato formulace: Jaké zcela konkrétní jednání vyplývá z mé obecnější odpovědi na centrální praktickou otázku právě pro tuto konkrétní situaci, v níž se nyní nalézám? Popsaná neustálá aktualizace a konkretizace není nikdy hotová, jelikož situace, v níž se nacházíme, se neustále proměňuje. Každá chvíle je, byť i jen lehce, odlišná od těch předchozích.
Odmítnutí relativismu
Jeden docela rozšířený postoj by odmítnul důležitost otázky, co dělat, s odůvodněním, že tato otázka stejně nemá žádné správné řešení, anebo že i pokud má, tak jej stejně nedokážeme objevit. Toto stanovisko, pokud bychom jej chtěli použít takto paušálně a obecně, lze však překonat skrze úvahy teorie rozhodování. Proč relativistické postoje centrální praktickou otázku v konečném důsledku neohrožují, ukazuji v kapitole Odmítnutí relativismu.
Teoretické základy
Úvahy teoretické filozofie, například karteziánské úvahy o základech poznání, nejsou logicky přednější než centrální praktická otázka: I tento druh teoretického myšlení je totiž druhem činnosti, pro kterou je nejprve třeba se z nějakého důvodu rozhodnout. Tedy: ještě před tím, než se někdo pustí do zkoumání základů poznání (nejobecnějších základů logiky a epistemologie), musí si položit otázku: Opravdu mám nyní zkoumat základy poznání? Opravdu je toto zkoumání tou nejracionálnější činností, která se mi nabízí? Projekt zkoumání základů zároveň znamená, že kdekoliv je to možné, aplikujeme otázku "proč?", a nespokojíme se jen s předběžným pocitem, že něco je asi správné nebo že něco nějak zdá se je. Z toho ale vyplývá, že nás zkoumání základů má ihned také směrovat k otázce: Proč bych měl nyní zkoumat základy poznání? Je moje tendence vrhnout se k nejhlubším základům racionální, nebo nikoliv? A pokud toto zkoumám, již jsem v oblasti praxe, pragmatismu, v oblasti otázky, co mám dělat. Z toho je vidět, že v tomto smyslu je otázka po správném či racionálním jednání ještě základnější než obecné základní otázky logiky či epistemologie.
Všudypřítomnost rozhodování
Lidský život můžeme popsat také jako dlouhý sled rozmanitých situací, v nichž se musíme rozhodovat, volit mezi možnostmi. Některá rozhodnutí činíme spontánně, takřka automaticky. V takovém případě si otázku, co máme dělat, výslovně nepokládáme, svým jednáním však na ni zároveň dáváme jistou odpověď. Každý z nás každým okamžikem nějaké jednání volí. Každý na centrální praktickou otázku v jistém smyslu vždy musí mít a má nějakou odpověď. Každý na ni svým jednáním již odpovídá, i kdyby neměl své řešení nijak promyšlené a formulované. Každopádně se otázce jednání nemůžeme vyhnout - protože nemůžeme nejednat, nemůžeme se vyhnout nutnosti volit a rozhodovat se. Nelze nijak nejednat, neboť i nečinnost (pasivita, lenošení, nicnedělání, zastavení aktivity, nehybnost) jsou druhem volby, respektive specifickým typem činnosti. Sartrův výrok, že jsme odsouzeni ke svobodě, možná neplatí - vlivným stanoviskem je determinismus. Daleko jistější je, že jsme odsouzeni k rozhodování, k neustálému řešení otázky po nejvhodnějším jednání.
Literatura
MACASKILL, William (2014). Normative Uncertainty. Diss. University of Oxford.