Strach z odpovědi

Kámen úrazu spočívá často v tom, že člověk může buď dělat to, o čem si myslí, že by to měl dělat, anebo může svou odpověď na centrální praktickou otázku ignorovat a dělat něco (úplně) jiného. Druhá  možnost je přitom pro lidi velmi přirozená a obvyklá.

Z toho pramení zásadní napětí: člověk velmi často nechce být sám k sobě zcela upřímný, často chce mnoho věcí, ke kterým jej jeho vlastní uvažování pomalu vede, odsunout, vytěsnit, odložit. Je paradoxní, že se opravdu nezřídka bojíme toho, co bychom mohli sami sobě říci a o čem již máme dopředu mlhavé tušení, že to tak asi je.

Máme v tomto tendenci k jisté schizofrenii, k potenciálnímu konfliktu, v níž jedna naše část odmítá část jinou. Diskuse o této rozdělenosti subjektu probíhá např. v rámci sporu o tzv. pozitivní svobodu (viz Taylor 1995; Berlin 1958). Potlačující část našeho já bývá v tomto kontextu ztotožňována s tou částí, která je povrchnější, ale zato více využívaná, která více kontroluje naše běžné fungování, která je více na očích. To, co chceme potlačovat a nevidět, máme zároveň tendenci označit za hlubší část mysli. Zdá se, že tato naše skrytá strana může být zároveň dobrým průhledem na budoucí podobu nás samých (minimálně na potenciální budoucí podobu).

Zvlášť u centrální praktické otázky je nebezpečí strachu z poctivého tázání značné, jelikož upřímné zjišťování odpovědi může vést ke změnám v zažitých stereotypech a oblíbených a pohodlných vzorcích chování. Též k ohrožení názorů, které jsou pro člověka osobně důležité, ke kterým již většinou silně emočně přilnul. Jakákoliv přidaná porce odhodlání, odvahy a potřebného počátečního sebezapření v této oblasti bývá však vyvážena pokrokem, rychlejším posunem na cestě ke konzistentnějším a kvalitnějším přístupům a názorům.

K neochotě vyjevit si upřímně, jasně a jednoznačně vlastní odpověď na centrální praktickou otázku nás často vede přání, abychom se do tušeného jednání, které po nás bude požadováno, mohli pustit až později - až bude odpověď potvrzená z více stran, až k ní povede více indicií, až budou příznivější okolnosti. Jinak řečeno, až to bude jednodušší. Chceme si cestu vpřed ulehčit, i když nejsprávnější by bylo vyrazit již teď a o to pak dojít dále.

To, co nám cestu ulehčuje, je subjektivní jistota. K umění efektivního rozhodování a jednání však patří schopnost jednat i za stavu subjektivní nejistoty (která může a nemusí odrážet nejistotu objektivní). Naši aktuální odpověď na centrální praktickou otázku můžeme odhadnout prakticky ihned. Co však často ihned nedostaneme, je odpověď s psychicky uspokojivou mírou subjektivní jistoty. (Možná ji nedostaneme nikdy.) Musíme se však naučit pokračovat podle plánu i za psychologicky méně příznivých okolností.

Nebývá jednoduché prosadit racionální část naší osobnosti, neboť k ní nepřátelské emoce a přání jsou mnohdy příliš intenzivní. Tyto emoce a přání potom nejen vyvolávají poznání slabosti naší vůle, ale navíc ve svůj prospěch zkreslují i naše představy o tom, kam vlastně racionalita skutečně vede. V rozděleném subjektu může lehce docházet k sebeklamům, deformacím úsudku, omylům v soudech o sobě samém.

Literatura

BERLIN, Isaiah. (1958) Two Concepts of Liberty. In Isaiah Berlin: Four Essays on Liberty. Oxford: Oxford University Press.

TAYLOR, Charles. (1995) Omyl negativní svobody. In: Filosofický časopis, roč. 43, č. 5, s. 795-814.