Obecná a specifická forma

Otázku, co dělat, si lidé nejčastěji pokládají v nějaké konkrétní specifické situaci - například: Co mám dělat, když mě bolí hlava? Co mám dělat, když jsem svědkem krádeže? Co mám dělat, když jsem nešťastně zamilovaný? Typickým případem vázanosti praktické otázky na konkrétní kontext je pátrání po prostředcích, skrze které bychom dosáhli nějakého cíle: Co mám dělat, abych zhubl o deset kilo? Co mám dělat, když chci zlepšit svoje rodinné vztahy? A podobně.

Někdy se však ocitáme v situacích, v nichž nemáme jasno ani o cíli. Pak si můžeme centrální praktickou otázku klást v její jednoduché a obecné verzi, bez dalších upřesnění: Co mám vlastně dělat? To je zásadní rozdíl. Je to právě obecná forma otázky, kterou by mělo pečlivé systematické zkoumání začínat.

Obecná forma otázky předem nijak nestanovuje, jaké oblasti jednání se má odpověď týkat, na co konkrétního má reagovat. Týká se volby mezi všemi možnými činy, skutky, způsoby jednání a aktivitami, kterých je nespočet. Chce najít klíč, podle kterého by bylo možné v každé aktuální situaci vybírat z tohoto nespočtu možností možnost co možná nejlepší. O to je tato forma otázky náročnější a obtížnější. Člověk nemusí mít zprvu ani tušení, čeho by se mohl při řešení takto široce položeného problému chytit, o co by se mohl opřít, jak si otázku zjednodušit či zpřehlednit.