Motivy tázání

Kdy si centrální praktickou otázku v její jednoduché stručné podobě pokládáme? Často se tak ptá někdo, kdo pociťuje nudu. V této podobě se praktické tázání nezdá být příliš vážné a řešením věšinou bývá nějaká kratochvíle. Ve skutečnosti však o pravou centrální praktickou otázku nejde - nejde o skutečné hledání se vším všudy, protože člověk pociťující nudu má ve skutečnosti nejspíše na mysli otázku: Co mám dělat, abych se zabavil?

Centrální praktickou otázku, nebo alespoň něco jí velmi podobného, řeší lidé často tehdy, když mají pocit, že v životě ztrácejí orientaci, že ztrácejí smysl. Otázka smyslu života s centrální praktickou otázkou i tímto způsobem úzce souvisí. Hledání smyslu a kladení centrální praktické otázky typicky nastává v závažných, problematických a převratných životních situacích. Většinou o těchto věcech začínáme přemýšlet až tehdy, když ztrácíme pocit životní jistoty, když nás něco vytrhne ze zaběhaných pořádků. Často to bývá v obdobích krize, v mezních situacích (Jaspers), přicházíme-li o věci a představy, na něž jsme byli zvyklí a které jsme pokládali za samozřejmé. Konkrétněji se otázka po smyslu nezřídka objevuje při ztrátě blízké osoby, ať již z důvodu smrti či rozchodu, vl situaci závažné nemoci, v depresi, v časech nespokojenosti a neúspěchu. Co se týče životních období, lidé se více a častěji zabývají obecnou otázkou svého směřování například v adolescenci, s ukončením vysoké školy, nebo během tzv. krize středního věku.

To však pochopitelně zdaleka neznamená, že úspěšní, spokojení a zdraví o otázce nepřemýšlejí. Stejně tak může být důvodem k jejímu položení přání mít věci pečlivě promyšlené, žít život uvědoměle, anebo prostá filozofická zvídavost.

Vyznat se v motivech kladení centrální praktické otázky je úkolem obtížným, zato však důležitým. To, jakou máme motivaci a jak dobře jsme si jí vědomi, totiž významně ovlivňuje naši šanci, že naše zkoumání a výsledná odpověď budou kvalitní.

I když si otázku slovně položíme v její obecné formě, nemůžeme si být jisti, že si ji klademe správně. Často si lidé obecnou otázku Co mám dělat? kladou jen zdánlivě. Ve skutečnosti mají na mysli specifický dotaz Co mám dělat za předpokladu, že mi jde o X? V tomto případě nejsou zainteresováni ve zkoumání správnosti svého cíle.

I toto poznání, tato diagnóza, je však pro nás velmi prospěšná. Alespoň získáme lepší přehled o tom, jak obtížné pro nás je klást si centrální praktickou otázku skutečně se vším všudy. Zjistíme, do jaké míry nám jde skutečně o čistou pravdu o nejlepším jednání a do jaké míry vlastně o něco jiného, tedy o dosažení nějakého cíle bez ohledu na to, zda tento cíl je skutečně správný, nebo zda není nějaký lepší.

Jak silné a časté jsou motivy, které jsou v souladu s čistým hledáním nejlepšího jednání, v porovnání s těmi, které skutečný dosah centrální praktické otázky oklešťují? Uvedu příklady, které naznačují, že ty první budou bohužel spíše slabší.

Představme si osobu (nebo celou skupinu lidí), která se domnívá, že hodnoty jsou relativní, nebo že pravda je relativní, a že z tohoto důvodu nic takového jako nejlepší jednání, a ani dobré či špatné jednání, neexistuje. Představit si takové lidi není obtížné, neboť jich podle všeho, zvlášť v naší době, kolem sebe i dost potkáváme. Nebo si rovnou můžeme představit celou společnost, v níž by převládl a stal se samozřejmostí úplný filozofický relativismus a skepticismus. V jistém smyslu by tedy byla centrální praktická otázka zodpovězena – alespoň tím způsobem, že nemá smysl si ji dále pokládat, protože žádné řešení není lepší než jiné. Přesto je zřejmé, že kladení centrální praktické otázky by neustalo, ani kdyby o pravdivosti převládajícího relativismu nikdo vůbec nepochyboval a nesnažil se jej revidovat. Že by byl praktický problém rozhodování stále přítomen, se zdá docela jasné. Lidé by stále museli nějak jednat, museli by volit mezi různými variantami jednání a rozhodně by o svém jednání ani nepřestali přemýšlet. Filozofie včetně praktické filozofie by pokračovala dál.

Zkusme si ještě představit situaci, v níž je centrální praktická otázka naopak vyřešena nějakou konkrétní teorií hodnot. Obsahem takové představy může být například společnost, v níž převládla a stala se samozřejmostí nějaká etická teorie, anebo jednotlivec, který si je platností nějakého prakticko-filozofického stanoviska jistý. Stala by se pak jedna velmi podstatná věc: lidem v popsané situaci by se v mnoha případech nechtělo podle teorie, se kterou souhlasí, jednat. Můžeme myslím soudit, že mnozí by se podle dané teorie nechovali téměř vůbec a jen málokdo by se odhodlal následovat ji zcela. Známý praktický problém rozhodování mezi různými cíli by tedy zůstal a logicky by tudíž téměř v plné šíři zůstala zachována i centrální praktická otázka. Aktuálním by se stal následující druh tázání: Nechci-li se (nyní) chovat správně, jak mám tedy jednat? Podle jakého dalšího pravidla se mám řídit, pokud mi zrovna nevyhovuje to hlavní? Kdy se mám zachovat správně a kdy mám jednat jinak? (Zvlášť ilustrativní by mohla být situace, v níž by se odpověď na otázku nejlepšího jednání nekryla s našimi morálními intuicemi.)

V obou popsaných hypotetických situacích dochází k tomu, že lidé pokládají centrální praktickou otázku, aniž bychom mohli říci, že to, o co jim v tomto tázání jde, je skutečně zjistit jen a pouze to, jaké jednání je nejlepší. Na tyto otázky totiž již odpověď existuje, aniž by to (plně) uspokojilo motiv skrytý za jejich tázáním.

Obě situace mají společné to, že poukazují k nějakým dalším, zřejmě méně racionálním motivacím ke kladení centrální praktické otázky. Musí existovat i nějaký mimoracionální zcela samostatný motiv, který zapříčiňuje, že tato otázka by v představených příkladech nevymizela. Tento motiv přitom nemusí být jeden, může jich být mnoho.

Dokonce je možné pokusit se porovnávat relativní psychologickou důležitost racionální a mimoracionální motivace. Zamysleme se, jak by se asi snížila frekvence a intenzita kladení centrální praktické otázky ve společnostech z představených příkladů. Pokud by v nich praktické filozofické tázání téměř vymizelo, svědčilo by to o relativně malé důležitosti mimoracionálních motivů. Pokud by centrální praktická otázka zůstala stejně zásadní otázkou, jakou byla vždy, svědčilo by to naopak o omezené důležitosti motivu racionálního. Kloním se k soudu, že druhá varianta je blíže skutečnosti. Můžeme tedy předpokládat, že lidé se od racionálního jádra centrální praktické velmi často odchylují.

Důležité je samozřejmě ptát se, jaká je ona další motivace skrytá za centrální praktickou otázkou. (Kromě zájmu zjistit, jaké jednání je skutečně nejlepší.) O co jde lidem, když tuto otázku pokládají? Dobrou nápovědu nám dle mého soudu může poskytnout C. S. Peirce (1887). O zkoumání říká, že jeho primárním cílem není nalezení pravdy, ale zbavení se nepříjemného psychického stavu pochybnosti a přechod do uspokojivého psychického stavu jistoty.

Tento postřeh, převedeme-li jej do našeho tázání, je podnětný. Například v situaci úplného relativismu již v praktické filozofii nemůže jít o nejlepší jednání, ale zároveň součástí lidského života zcela samozřejmě zůstává kolísání mezi pochybnostmi a jistotou v rozhodování. Motivy tohoto typu nám v rámci klasického přístupu zaměřeného na pravdu unikají – kladou-li lidé tuto otázku, často tím mohou myslet zhruba toto: Co si mám myslet, abych překonal stav pochybnosti v rozhodování? Možná lze trochu obecněji říci, že lidé jsou nezřídka v situaci, v níž se snaží překonat hrozící chaos a arbitraritu, tedy: snaží se nastolit řád. Řád však lze nastolit více způsoby a snaha o nekompromisní zjištění pravdy je jen jedním z nich.

Mezi další prostředky k obnovování řádu patří zejména konzervativismus, zvyk. Tento faktor je zvlášť mocný. Hrozí-li arbitrarita a chaos v myšlení a jednání, snad prvním řešením, ke kterému je lidské myšlení vybaveno, je obnovit řád pravidlem: Dělejme tedy to, co se dělalo dosud. Souvisí to i s tím, že možných alternativ je nespočet, zatímco ta již zaběhaná je často jen jedna, nebo je jich pár.

Dalším prostředkem je silné chtění. Cítí-li člověk dostatečně silnou touhu či strach směřující k nějakému způsobu jednání, arbitrarita a hrozící chaos jsou bez ohledu na absenci jiných vodítek zapomenuty.

Jiným důležitým faktorem je vynikání. Pokud v nějakém aspektu (kritériu) určitá možnost vyniká, může nám to pomoci vybrat právě ji, i když není jasné, proč právě daný aspekt (kritérium) je pro správnost jednání nějak relevantní. (Anebo je dokonce jasné, že není.) Došlo již nicméně k určité psychologické redukci složitosti množiny různých alternativ jednání.

Popsané faktory - ohled na pravdu, zvyk, chtění, vynikání (výčet si nedělá nárok na úplnost) - se navzájem kombinují a vytvářejí naše výsledná rozhodnutí. My bychom se měli snažit, aby se v nich prvně zmíněný faktor zcela neztratil a aby co nejčastěji hrál co nejsilnější roli. (Na dokonalé řízení se pouze přesvědčením o pravdě můžeme totiž myslím po poctivé introspekci rychle a provždy zapomenout.) Poznání různých vnitřních motivů a způsobů, skrze které se rozhodujeme o našich výsledných činech, je nicméně velmi podstatným prostředkem k tomu, abychom mezi nimi dokázali výsledkům poctivého zkoumání vyhradit co největší prostor. Nehledě na to, že bez poctivé introspekce a vnitřního zkoumání se může lehce stát, že motivy zaměníme - máme třeba pocit, že něco děláme z těch nejlepších důvodů, zatímco pravým důvodem je jeden z motivů ostatních.

Je důležité vědět, že když si pokládáme centrální praktickou otázku, pokládáme si ji vždy z nějakého důvodu, sledujeme tím nějaký cíl, máme nějakou motivaci. Musíme si vyjasnit, o jaký cíl jde, objevit jej sami v sobě.

Když motivace odkrýváme, můžeme zjistit, že tím máme zároveň často již zcela přirozeně zodpovězenu otázku cíle, o který usilujeme. Například může být naše hledání vyvoláno nějakou konkrétní obtíží či nepříjemnou situací, kterou se snažíme vyřešit. Taková diagnóza je však zároveň dobrou i špatnou zprávou. Dobrou zprávou proto, že nejasnosti ohledně cíle si člověk může tímto způsobem vyřešit. Špatnou proto, že v této konstelaci jej vlastně nezajímá otázka, zda je jeho cíl pořádku, zda je správný či nejlepší. Neklade si obecnou otázku Co mám dělat? ale specifickou otázku Co mám dělat za předpokladu, že mi jde o X?

Literatura

PEIRCE, Charles Sanders. (1887) The Fixation of Belief. The Popular Science Monthly, vol. 12, s. 1-15. Dostupné z WWW: < http://www.peirce.org/writings/p107.html >.