Varianty maxiamalismu

Nyní můžeme postupně směřovat k otázce, co konkrétněji vyplývá z mého příklonu k maximalismu.

Jak může být nejvíce zvýšena pravděpodobnost, že bude maximální hodnoty dosaženo?

Jeden způsob, jak k těmto obtížným otázkám přistoupit, je skrze nábožensky inspirované úvahy. Z úvah o potenciálních maximálních a tedy nekonečných hodnotách totiž plyne, že maximalismus musíme s největší pravděpodobností konkretizovat jako snahu o dosažení hodnoty, kterou bychom mohli získat či ztratit skrze něco, co je všemohoucí. Co jiného by nám mohlo umožnit ovlivňovat hodnoty pokud možno co největší, maximální? Kromě toho se zdá, že maximalismus bude dále souviset s věčným životem, věčnou existencí. Jakákoliv dočasná hodnota by totiž podle všeho mohla být potenciálně vylepšena a zvětšena jejím protažením do věčnosti a nemohla by tak být hodnotou maximální. Dále může být správný názor, že konečná cena stavu obsahujícího určitou hodnotu se zvyšuje nejen s růstem její neosobně kvantifikované velikosti, nýbrž i s růstem počtu bytostí, které se na této hodnotě podílejí. Tím pádem má však nejvyšší myslitelná hodnota nejspíše i tuto charakteristiku: nejen že má co nejvyšší absolutní velikost, ale zároveň je kolektivní v tom smyslu, že je sdílena maximálním počtem bytostí.

Všemohoucí entitu by pak bylo na místě v rámci dalšího zkoumání předpokládat a ptát se dále: Proč by nám něco všemohoucího mělo způsobit zisk či ztrátu maximální hodnoty? Odhalíme-li nejpravděpodobnější důvody, z jakých by tomu tak mohlo být, můžeme tím zároveň získat i návod na správné jednání v duchu maximalismu. Jak bychom však tyto důvody mohli odhalovat?

Skrze tato témata se promýšlení maximalismu dostává do blízkosti teologického myšlení - náboženství je totiž nejbližší, klasická a tradiční  oblast, v níž se o všemohoucnosti uvažuje. Jak známo, některá náboženství s pojmem všemohoucí bytosti pracují již dlouho. Tato bytost - Bůh - nás může za naše životní jednání odměnit či potrestat skrze zisk či ztrátu nekonečné hodnoty. Navíc nám náboženské tradice sdělují, jaké jednání Bůh odměňuje a jaké trestá. Nejdůležitějšími tradicemi pracujícími s pojmem všemohoucí bytosti jsou křesťanství, židovství a islám.

Scénáře získání maximální hodnoty lze v první fázi rozdělit do dvou základních druhů: Jednou možností je usilovat o to, aby maximální pozitivní hodnota byla vytvořena, aby vznikla jako výsledek dějinného vývoje a aby naopak tímto způsobem nedošlo ke vzniku maximální negativní hodnoty. Tuto variantu můžeme nazvat globálním maximalismem - jelikož prostorem, v němž se pracuje na těchto hodnotách, je celé univerzum. Vznik příslušných hodnot je světodějnou událostí toho největšího možného rozsahu a významu. Druhou možností je necílit na dějinné ovlivnění samotné existence maximální hodnoty, ale na to, aby se k ní člověk jako individuum buď připojil a tím ji zároveň v plné šíři její hodnotnosti spoluvlastnil - to v případě, že mluvíme o pozitivní maximální hodnotě, anebo aby se k ní naopak nepřipojil - pokud mluvíme o maximální negativní hodnotě. Tuto možnost nazvěme individualistickým maximalismem. Na první pohled se zdá, že individualistický maximalismus by mohl být ve výhodě, protože je přece nezměrně jednodušší ovlivnit něco ve vlastním životě, co by možná mohlo být rozhodující z hlediska individualistického maximalismu, než aby se člověku potenciálně podařilo ovlivnit doslova osud celého světa, jehož dějiny by díky tomu vyústily do vytvoření maximální pozitivní hodnoty. Nicméně existují jisté úvahy, které by nevýhodu globálního maximalismu snad mohly zvrátit a proto je potřeba pečlivě prozkoumat obě možnosti.

Jakým způsobem je situace komplikovaná, se ukáže, když budeme v započaté úvaze pokračovat: Lidí (či možná obecněji a přesněji jakýchkoliv aktérů), kteří mohou ovlivňovat běh dějin, je obrovské množství. Právě proto se zdá extrémně nepravděpodobné, že bych já jako jednotlivec mohl ovlivnit dějinný vznik maximálních hodnot - podle všeho vzniknou či nevzniknou bez ohledu na to, co já udělám. To je důvod, proč by měl mít individualistický maximalismus přednost před maximalismem globálním. Podobný nepoměr však panuje mezi tím, co člověk dokáže udělat v celém svém životě, a tím, co zmůže za jediný okamžik tohoto života. Stejně jako jsou dějiny vytvářeny spoustou bytostí, takže akce skoro každé jedné z nich se ztratí, tak je lidský život vytvářen spoustou okamžiků. V každém okamžiku provádíme nějaký malý čin, který má sám o sobě na výsledný životní osud téměř vždy zanedbatelný vliv, jakkoliv platí, že vše, co v životě uděláme, je poskládáno jen z obrovského množství těchto malých činů.

Při rozhodování přitom musíme při pečlivé analýze vždy uvažovat právě z hlediska jednotlivých okamžiků, jelikož právě vždy jen v daném momentu je dané rozhodnutí situováno. A když uvažujeme z hlediska této nejpodrobnější perspektivy, zdá se lepší vsadit na možnost, že by o maximální hodnotě mohlo být rozhodnuto právě v této aktuální krátké chvíli - nejspíš opět skrze koncept připojení se. Stejně jako lze uvažovat o tom, že se k maximální hodnotě připojí či nepřipojí jeden člověk klasicky reprezentovaný celým svým životem, tak lze uvažovat možnost, že máme odlišnou identitu pro každý okamžik či krátkou chvíli a že se hraje o to, zda se vždy to které naše aktuálně existující chvilkové já k maximální hodnotě připojí či nepřipojí. Tento koncept nazvěme mikroindividualistickým maximalismem. V jistém smyslu jde o dovedení maximalistického způsobu myšlení do nejzazších důsledků: nejenom že chceme nepředstavitelnou, extrémní, astronomicky velkou nekonečnou hodnotu, ale chceme ji získat už skrze jeden úkon, který probíhá teď a tady.

Tyto úvahy jsou daleko více relevantní, než se zpočátku může zdát, jelikož klasický koncept já jakožto jasně vymezené jednotky se v rámci filozofického prozkoumání ukazuje jako nezdůvodněný. To, že já jako jasně vymezená existující jednotka jsem ohraničen narozením a smrtí, je nám tedy sice intuitivně vtištěno jako samozřejmý fakt, ve skutečnosti však není příliš důvodů, proč si myslet, že ona intuice odhaluje něco reálně a objektivně existujícího. Při jakémkoliv našem jednání, které je zaměřeno buď individualisticky či mikroindividualisticky, musíme existenci nějakého skutečného já předpokládat, přestože může být tento předpoklad velmi jednoduše chybný. (Kloním se spíše k názoru, že pravděpodobněji chybný je.) V této nejisté situaci tedy neplatí, že by klasické intuitivní individualistické já bylo o mnoho pravděpodobnější než já mikroindividualistické. Navíc není důvod si myslet, že by já muselo být jen jedno. Pokud už nějaké reálně existující ohraničené identity předpokládáme, pak elegantnější a logičtější by byla možnost, že existuje obrovské množství identit, které máme současně, z nichž jedna zahrnuje celý náš klasický život, jiné nás spojují i s dalšími věcmi, které náš klasický život přesahují a další zahrnují různě dlouhé a stabilní podmnožiny našeho klasicky chápaného já. V tomto ohledu tedy mezi pravděpodobnostmi nějaké závratné rozdíly nejsou. Zbývá tedy onen druhý významný rozdíl: běžně chápané akce, které můžeme v každý okamžik udělat, mají malou pravděpodobnost, že by byly v rámci individualistického či dokonce globálního maximalismu samy o sobě potřebné pro dosažení cíle. 

Z toho dle mého soudu vyplývá, že nevyhnutelně musíme pracovat s cílem přímo ovlivnit maximální hodnotu už během jediného krátkého okamžiku. Zbývá jen otázka, za jakých podmínek a jak by to nejspíše mohlo jít. Existuje několik scénářů této extrémní verze maximalismu.

První již byl zmíněn - mikroindividualistický maximalismus, v rámci kterého se hraje o to, zda se naše chvilkové já připojí či nepřipojí k maximální hodnotě v závislosti na tom, jaké rozhodnutí a bezprostřední akce budou v dané chvíli provedeny.

Existují možnosti, jak by přece jen to, co se děje v jednom okamžiku, mohlo mít zásadní vliv na celý lidský život a díky tomu i na to, zda se naše klasické celoživotní já připojí či nepřipojí k maximální hodnotě. Tyto scénáře tvoří kombinaci zásadního vlivu obsahu krátké chvíle s individualistickým maximalismem. Zmíním tři:

1) Pokud v jednom okamžiku učiní člověk nějaké dalekosáhlé předsevzetí a pak je i schopen se jej víceméně držet, znamená to, že onen okamžik, ve kterém byl onen záměr stanoven, má zásadní vliv na celý život. Slabinou této varianty je skutečnost, že lidská vůle není zdá se většinou dost silná na to, aby byla schopna u takto zásadního předsevzetí skutečně setrvat.

2) Druhá varianta mluví o tom, že závěr, který člověk učiní v jednom okamžiku, může mít daleko širší dopad proto, že pokud jej učinil jednou, znamená to, že stejně bude asi uvažovat i ve všech či alespoň v mnoha dalších okamžicích vlastního života. 

3) Je tu rovněž jistá možnost, že svět je z nějakého důvodu nastaven tak, že souboj o to, zda se člověk připojí či nepřipojí k maximální hodnotě, musí být vždy téměř dokonale vyrovnaný a těsný. Pak by každý skutek v opačném směru, než jak to nakonec dopadlo, celý výsledek zvrátil. A naopak, každý malý alespoň trochu účinný skutek, který byl k celkovému výsledku nasměrován, by byl k tomuto výsledku zároveň potřebný v tom smyslu, že bez něj by to dopadlo zásadně jinak. Pak by se možná dalo legitimně říci, že každá chvíle je rozhodující.

Rozhodující vliv toho, co uděláme v krátkém okamžiku, lze zkombinovat i s globálním maximalismem. Jde o analogie bodu 2 a 3 zmíněné u individualistického maximalismu.

1) Závěr, který člověk učiní v jednom okamžiku, může mít daleko širší dopad proto, že pokud jej učinil, znamená to, že stejně bude asi uvažovat i každý další člověk či bytost, která bude ve stejné situaci a která bude používat stejný způsob uvažování pro řešení daného problému. Je zřejmé, že v přesně stejné situaci již nikdo nikdy nebude. Zde však jde logicky jen o ty aspekty dané situace, které jsou klíčovými faktory ovlivňujícími danou rozhodovací úvahu. Pokud se řídíme čistě jen správnou logikou a nenecháme se ovlivňovat nahodilými okolnostmi, které mohou naše rozhodnutí ovlivnit například skrze naši náladu, pak mohou být příslušné klíčové faktory omezeny jen na jisté základní logické prvky, které můžeme ve stejné podobě sdílet s mnoha dalšími lidmi či dokonce obecněji myslícími bytostmi či entitami. V nejzazším stupni by mohlo jít o prvky jistého obecného rozumu, který se rozhoduje v nás a který se zároveň realizuje v každém, kdo uvažuje stejně. Vlastně to znamená, že klíčovým subjektem, který se rozhoduje, nejsme ani tak my jako individuální organismy, ale spíše jisté obecné myšlenkové struktury či dokonce obecný rozum. Vliv těchto jednotlivých myšlenkových struktur na chod dějin by mohl být narozdíl od vlivu konkrétních jednotlivců značný.

2) Svět může být z nějakého důvodu nastaven tak, že síly směřující k realizaci maximální hodnoty mohou být téměř dokonale vyvažovány silami působící tak, aby tato hodnota realizována nebyla či aby byla dokonce realizována maximální hodnota s opačným znaménkem. V dějinách by tedy probíhal jakýsi dramatický, rovnovážný a téměř zcela vyrovnaný souboj. Každý malý skutek v tom či onom směru by pak byl zcela zásadní pro dosažení či nedosažení konečného výsledného stavu. Pak by mohlo mít každé naše rozhodnutí ten nejzásadnější dějinný význam.

Jak vyhodnotit, který z těchto scénářů je reálnější? Máme vsadit spíše na globální, individualistickou či mikroindividualistickou perspektivu? Respektive: dává větší smysl snaha o vytvoření maximální hodnoty, nebo snaha o připojení se k ní? Všechny možnosti stojí na vícero značně spekulativních předpokladů a rozpornat, která z nich je nejméně nepravděpodobná, je velmi obtížné. Proto se nejprve pokusím nastínit praktické důsledky, které by z jednotlivých koncepcí mohly plynout. Průzkum důsledků nám může pomoci, jelikož pokud se v některých z nich budou koncepce překrývat, může nám tento překryv poskytnout vhodnou heuristickou zkratku pro nalezení výsledného řešení.