Individualistický maximalismus

Tím prvním, co nás v souvislosti s maximalismem a konkrétněji s individualistickým maximalismem může napadnout, jsou náboženství. Jak známo, některá z nich již dlouho pracují s pojmem všemohoucí bytosti, jejíž potenciální existence jde s maximalistickými východisky velmi dobře dohromady. Tato bytost - Bůh - nás může za naše životní jednání odměnit či potrestat skrze zisk či ztrátu nekonečné hodnoty. Navíc nám náboženské tradice sdělují, jaké jednání Bůh odměňuje a jaké trestá. Nejdůležitějšími tradicemi pracujícími s pojmem všemohoucí bytosti jsou křesťanství, židovství a islám.

Křesťanství

Proč křesťanství?

Mezi náboženstvími je nejbližší, nejklasičtější a nejspíše se nabízející konkretizací maximalismu křesťanství. Tím by byl člověk veden na centrální praktickou otázku odpovědět: Jednej podle křesťanství.

Jakou argumentaci by bylo možné podat, pokud bychom chtěli ukázat, že nejpravděpodobněji důvěryhodným zdrojem informací o tom, jak můžeme přispět k tomu, abychom od něčeho všemohoucího získali maximální hodnotu, je křesťanství? Mezi náboženstvími, která hovoří o všemohoucnosti, tedy mezi židovstvím, křesťanstvím a islámem, lze křesťanství upřednostnit z těchto důvodů:

Pokud zázraky (či chcete-li anomální, parapsychologické jevy), které podle zpráv doprovázejí životy některých náboženských osobností, skutečně existují, pak je jejich množství a míra zázračnosti vodítkem, jak velkou autoritu jednotlivým duchovním osobnostem přisoudit. V tomto ohledu je, zdá se, nejvýraznější postava Ježíše Nazaretského, na níž je postaveno křesťanství. Mohamedovi srovnatelnou moc nepřisoudili ani jeho stoupenci, a totéž lze říci o Mojžíšovi, který sice, můžeme-li vycházet ze Starého Zákona, činil velké zázraky, ale neměl je pod kontrolou do takové míry, do jaké je tomu s Ježíšem v Novém Zákoně. Mojžíš sám neměl pocit, že jakoukoliv moc skutečně má a ovládá, ale pouze vždy učinil, co mu řekl Bůh, a doufal, že pokud Bůh nějaký zázrak již sám přislíbil, že jej i učiní.
Relevantním důvodem je i počet a vzdělanost lidí, kteří jednotlivá náboženství zastávají. I v tomto aspektu je křesťanství na čele. Samotnou vzdělaností se sice s křesťanstvím zřejmě může měřit židovství, nikoliv však počtem zastánců.

Od teorie k praxi

Jakým způsobem nám křesťanství sděluje, co máme pro ovlivnění zisku či ztráty maximálních hodnot dělat? Primárním zdrojem odpovědi je Bible, zejména pak Nový zákon. U katolíků je Bible jako zdroj poznání na stejné úrovni jako učitelská role církve, u protestantů je jako jednoznačný základ bráno pouze samotné Písmo. Pokud bychom si chtěli konstruovat vlastní kritickou verzi křesťanství nezávislou na konkrétních církvích, pak bychom zřejmě taktéž vyzvedli především roli Nového Zákona. Celkově je tedy primát samotného biblického textu z hlediska křesťanské odpovědi docela jednoznačný, byť významný je i přínos následné tradice.

Na základě Nového Zákona můžeme konstatovat, že zdaleka nejdůležitějšími křesťanskými hodnotami jsou víra a láska. Je přitom nejasné a sporné, na kterou z nich je třeba dát větší důraz. Můžeme tedy vyjít z toho, že co se týče interpretace základních textů, jsou obě hodnoty důležité stejně.

Cestu Písma můžeme označit jako cestu autority - naše individuální poznání je z hlediska této cesty slabé, je tedy lepší spolehnout se na slova povolanějších - apoštolů, proroků, svatých a zejména samotného Ježíše. Křesťanská tradice se však snaží využívat i druhou cestu, kterou můžeme nazvat cestou racionality. Zjednodušeně řečeno spočívá v podstatě v tom, že se pokusíme představit si nás samé na místě všemohoucí entity, anebo se pokusíme tuto entitu v rámci úvahy myslet, a podle této představy či úvahy odhadujeme či odvozujeme, jak s námi všemohoucí Bůh může zacházet. Uvedenou lidovou formulaci o představení si sebe na místě Boha by teologie sama sice spíše nepoužila, v podstatě je však do značné míry právě uvažováním tohoto typu. Při využití racionalistické cesty doufáme, že naše poznávací schopnost je nějakým způsobem a z nějakého důvodu schopna nahlédnout tyto našemu běžnému myšlení vzdálené skutečnosti. Tuto potenciální schopnost našeho rozumu lze vysvětlit a potažmo i obhajovat těmito způsoby:

Požadované poznání je v našich možnostech proto, že jsme byli všemohoucí entitou vytvořeni a tato entita nás vytvořila buď tak, abychom ji mohli svými poznávacími schopnostmi částečně poznat, anebo tak, abychom se jí dokonce částečně podobali. Bible píše, že právě takto tomu bylo (stvoření člověka k obrazu božímu), a tímto způsobem je tedy cesta racionality zároveň alespoň zčásti podpořena i z pozic první cesty určené autoritou.
Určité racionální či jiné principy jsou společné všemu existujícímu, tedy i zároveň nám a naší poznávací schopnosti a zároveň všemohoucí entitě. Skrze tuto podobnost je požadované poznání umožněno. Tato varianta je známa především jako koncepce analogia entis nejvýznamnějšího křesťanského teologa Tomáše Akvinského.

Jaké jednání by mohlo z cesty racionality vyplývat? Představíme-li si sami sebe na místě všemohoucí bytosti, mohou nás napadat tyto důvody, proč bychom mohli v duchu maximalismu rozdílně zasahovat do osudů různých lidí:

odměna pro ty, kteří sehráli důležitou a pozitivní úlohu v dějinách
odměna pro lidi dobré z morálního hlediska
trest pro lidi špatné z morálního hlediska
lítost nad těmi, jejichž život byl plný utrpení, a následná kompenzace
vyhovění těm, kteří si maximální hodnoty přejí či kteří o ně dokonce prosí
ocenění a zájem o ty, kteří jsou pozoruhodní, originální

Zejména body 2-5 jsou v dobrém souladu s tím, co můžeme nalézt v Bibli. Největší shodu nalézáme v důrazu na morálku, kterou lze úzce spojit se základní hodnotou lásky, a na prosbu (modlitba). Specifičtěji se v autoritativních textech přidává požadavek víry a uctívání, i když i tyto body by snad mnozí chtěli zařadit i do racionalistického seznamu. Dáme-li tedy určitou váhu i cestě racionality, získává zřejmě hodnota lásky přednost před vírou.

Bůh by mohl mít i další důvody, proč lidem udělovat maximální hodnotu, například ten, že je maximálně dobrý a maximální hodnotu tedy chce udělit všem bytostem. Tento důvod nás však nezajímá, protože z hlediska pragmatismu a teorie rozhodování nám nijak nepomůže při řešení otázky nejlepšího jednání - pokud Bůh dává odměnu všem, není již třeba o ni usilovat. Tato poznámka pochopitelně platí i o dalších případných důvodech, které by neobsahovaly informaci o tom, co máme k zisku maximální hodnoty udělat.

Analogicky pak nás méně zajímají scénáře, při kterých by Bůh udělil maximální hodnotu jen velmi málo lidem, nepříklad jen svatořečeným - pak bychom měli relativně malou šanci, že se nám i cílevědomým jednáním podaří uspět. Z tohoto hlediska tedy vysvítá, že 6. bod bude i z tohoto důvodu méně důležitý než ty předchozí. Stejně tak platí, že pragmaticky je méně zajímavý scénář, ve kterém Bůh maximální hodnotu neudělí pouze velmi malému počtu těch nejhorších zločinců (Hitler, Stalin apod.). Z hlediska teorie rozhodování jsou nejvýznamnější ty scénáře, v nichž velká část populace bude spasena a velká část populace spasena nebude, jelikož právě v těchto scénářích máme zvlášť velkou šanci, že se nám naším jednáním podaří zisk či ztrátu maximální hodnoty ovlivnit.

Jiné tradiční náboženství

Konkretizaci maximalismu spočívající v přijetí jiného než křesťanského náboženství lze v hrubých obrysech zkonstruovat docela jednoduše. V rámci cesty autority změníme výchozí soubor svatých textů, méně důležitá cesta racionality zůstane v zásadě tatáž. Na první pohled se nabízejí především náboženství, jejichž učení o všemohoucnosti hovoří, tedy židovství a islám, uvažovat lze nicméně i o jiných, zejména o hinduismu.

New Age

Tradiční náboženskou koncepcí všemohoucí, nadřazené a transcendentní bytosti, která nás vytvořila, se však duchovní myšlení o všemohoucnosti zcela nevyčerpává. Odlišný, byť zároveň méně významný koncept lze nalézt v myšlení New Age, které ve svých nejradikálnějších podobách naznačuje, že my sami bychom mohli být těmi všemohoucími bytostmi, přestože si to většinou neuvědomujeme a přestože většinou nejsme schopni síly v nás skryté naplno využívat a rozvinout. Pokud by byl popsaný názor správný, pak by dobrým doporučením mohlo zřejmě být jednoduše si zisk maximální hodnoty aktivně přát a trénovat vlastní psychiku technikami, které New Age doporučuje.

Tu nejoptimističtější variantu New Age myšlení však není jednoduché hájit. Její guruové například často slibují, že získaná síla mysli může být využita i k nabytí bohatství a světských úspěchů. To bychom však zřejmě museli být svědky toho, jak se to mnoha lidem díky propagovaným metodám velmi výrazně a očividně podaří. Navíc lidé si mohou přát protichůdné věci. Již z toho důvodu musí být schopnost lidské mysli ovlivňovat svět omezená - nastolit libovolný stav by mohl jen ten, čí mysl by byla nejsilnější, ostatní by museli být omezeni vůlí této elitní bytosti.

Transhumanismus

Transhumanismem se přesouváme od náboženských, duchovních verzí maximalismu k variantě sekulární, technologické. U nejodvážnějších stoupenců transhumanismu nalézáme myšlenku, že všemohoucí entita je výsledkem budoucího vývoje, v němž jsme sami jakožto současné lidstvo jedním z článků. Tato vize se nicméně objevuje i v myšlení známého křesťanského autora Teilharda de Chardin, takže hranice mezi transhumanistickými a náboženskými scénáři není ostrá.

Transhumanistické scénáře si lze typicky představit tak, že součástí entity, která se stane všemohoucí, již budeme dlouho předtím, než tato entita tohoto cíle dosáhne, anebo tak, že ona mocná entita bude vytvořena a nastavena tak, aby jedním z jejích cílů bylo poskytnout nám maximální hodnotu. První možnost znamená, že lidstvo ve svém budoucím vývoji, během kterého se bude neustále vylepšovat, dosáhne bodu, kdy se samo stane všemohoucí entitou a samo sobě i všem svým částem udělí maximální hodnotu. (Takovému bodu by se vhodně mohlo říkat třeba bod zbožštění.) Přitom my máme nějakou šanci, že smrt bude již předtím překonána a my budeme svědky bodu zbožštění a staneme se tak součástí této všemohoucí bytosti. Druhá možnost může spočívat v těchto různých scénářích:

lidstvo se stane všemohoucí entitou a poté, co se tak stane, nás vzkřísí z mrtvých a udělí nám maximální hodnotu, ať již tak, že se staneme součástí této entity, nebo jinak
lidé vytvoří entitu, která bude od nich odlišná, ale která bude vytvořena tak, že následně lidem zprostředkuje maximální hodnotu, a to i těm již zemřelým - ti budou touto entitou vzkříšeni

Všechny v souvislosti s křesťanstvím uvedené výsledky (1-6) pokusu racionálně odhadnout vliv všemohoucí entity na naše osudy jsou aktuální i v rámci transhumanistických scénářů - jde zároveň o důvody, z jakých se můžeme stát součástí tohoto nejvíce optimistického transhumanistického světa. Stejně jako u křesťanství platí, že nás zajímají jen ty důvody, které implikují, že s lidmi může transhumanistická všemohoucí entita zacházet rozdílně podle něčeho, co mohou ve svém životě ovlivnit. A jen málo nás zajímají scénáře, při kterých maximální hodnotu buď dostane nebo naopak nedostane jen malý počet lidí (opomenutí pouze nejhorších a historicky známých padouchů, vzkříšení jen pro známé a významné historické postavy, jakými byli třeba Einstein, Newton, Napoleon, Caesar apod.) Připomeňme: z hlediska teorie rozhodování jsou nejvýznamnější ty scénáře, v nichž velká část populace bude spasena a velká část populace spasena nebude, jelikož právě v těchto scénářích máme zvlášť velkou šanci, že se nám naším jednáním podaří zisk či ztrátu maximální hodnoty ovlivnit.

V případě transhumanismu lze seznam důvodů, skrze které by se někdo mohl dopracovat k maximální hodnotě, ještě rozšířit: cestou ke zvýšení šance na maximální hodnotu může být moc, bohatství a také snaha o dožití se co nejvyššího věku – v rámci potenciální vyhlídky na brzké technologické překonání stárnutí a jím způsobené nevyhnutelné smrti. Též by mohlo platit, že šanci na připojení se k transhumanistické budoucnosti zvyšuje počet potomků.

Je otázkou, zda má být v rámci individualistického maximalismu kladen větší důraz na duchovní, či na transhumanistické scénáře. Zde je nástin, jak například by mohl počátek řešení této otázky vypadat, problému pravděpodobnosti duchovního obrazu světa je věnována i jiná ilustrace.