Averze k riziku

Důležitým krokem v rámci analýzy teorie rozhodování je převedení informace o tom, jak pravděpodobný je určitý stav světa a jak hodnotný bude důsledek nějakého jednání, pokud tento stav světa nastává, do jedné shrnující informace zachycující očekávanou hodnotu daného důsledku. Klasická teorie rozhodování (KTR) nabízí jednoduché řešení: pravděpodobnost a hodnotu je třeba vynásobit. To jinými slovy zároveň znamená, že klasická teorie rozhodování nepočítá s averzí k riziku, respektive má tuto averzi nulovou. Podle této teorie je averze k riziku iracionální.

Lze však vytvářet neklasické teorie rozhodování (NTR), které averzi k riziku rehabilitují a zavedou ji do kalkulu teorie rozhodování. Domnívám se nicméně, že klasický přístup dává dobrý smysl a není na místě jej zavrhovat. Jaké argumenty pro něj svědčí?

Důvody pro klasickou teorii rozhodování

Hlavní důvod

Začneme-li o problému poměřování hodnot a pravděpodobností přemýšlet obecně a od základních kroků, KTR se přímo nabízí: Ptáme-li se, jakou hodnotu máme přisoudit poloviční pravděpodobnosti zisku určitého kvantifikovaného užitku, pak nejlogičtější odpovědí je, že polovinu tohoto užitku. Ptáme-li se, jakou hodnotu máme přisoudit třetinové pravděpodobnosti na zisk určitého kvantifikovaného užitku, pak nejlogičtější odpovědí je, že třetinu tohoto užitku. A tak dále. Je pravda, že některé verze NTR jsou s takto popsaným způsobem uvažování v souladu a od KTR se odchylují až u extrémnějších hodnot. Tyto varianty NTR jsou pak ovšem zároveň více arbitrární, méně elegantní a nedávají příliš smysl na místech, kde má uvažování shodné s KTR přecházet do uvažování od KTR odlišného.

Názory expertů

V oblastech, kde se normativní teorie rozhodování uplatňuje (což je zejména teorie utilitarismu), se KTR používá jako standardní a výchozí nástroj. KTR mezi teoretiky rozhodování tedy převažuje. Velké množství z nich navíc preferuje KTR poměrně silným způsobem - považují ji za podmínku a nutnou součást racionálního rozhodování. Pro NTR situace tak příznivě nevyznívá: o velké většině předních odborníků v této oblasti můžeme říci, že neklasickou teorii rozhodování jako racionálnější alternativu vůči klasické variantě nerozvíjejí. Pokud jsou již varianty NTR rozvíjeny, tak spíše jako rovnocenné alternativy ke KTR, které si člověk může vybrat čistě na základě své subjektivní preference. Pokud nás však zajímá, kterou teorii lze spíše považovat za správnou a více racionální, pak nám stanoviska, která volbu mezi KTR a NTR považují za volbu racionálně nerozhodnutelnou a čistě subjektivní, nemají co říci.

Evoluční kontext

Hlavní námitka proti klasické teorii rozhodování stojí na naší averzi k riziku - nejsme ochotni riskovat, tedy něco obětovat pro malou pravděpodobnost zisku extrémně velké hodnoty, i když nám to KTR nakazuje. Tato averze k riziku je však přímým produktem konkrétních podmínek, za kterých jsme se evolučně vyvinuli - je na ně přímo vázána.  My však potřebujeme řešení, které bychom mohli považovat za objektivně správné pravidlo. Výše uvedená úvaha (viz hlavní důvod) narozdíl od averze k riziku vychází z matematicko-logického způsobu myšlení, nebo alespoň ze způsobu myšlení, který je mu blízce příbuzný. Každopádně je matematicko-logickému způsobu myšlení bližší než uvažování postavené na averzi k riziku. Platí přitom, že matematicko-logické myšlení má větší šanci, že bude odrážet objektivně platné souvislosti. Že by objektivní souvislosti odrážela naše averze k riziku, která je vázána na arbitrární okolnosti existující v prostředí vzniku našeho druhu, není příliš smysluplné předpokládat. Bylo by například možné představit si evoluční minulost, která by averzi k riziku nevytvářela, nebo by naopak vytvářela i oblibu rizika. Averze k riziku nemůže být z tohoto hlediska kognitivním mechanismem, který by byl uzpůsoben k řešení otázky, jaká teorie pro rozhodování za nejistoty či za rizika je nejpravděpodobněji obecně platná, zvlášť má-li být aplikována i na situace s extrémními hodnotami. Oproti tomu matematicko-logický způsob myšlení má větší šanci, že bude k vyřešení problému správné teorie rozhodování uzpůsoben - z vědy máme zkušenost, že tento způsob poznávání má daleko větší kognitivní dosah, než jaký mají konkrétnější dílčí intuice a pocity vázané na konkrétnější aspekty evoluční minulosti.

Situace může být analogická k tomu, že produkty matematicko-logického myšlení fyziků možná skutečně mohou do jisté míry zachycovat skutečnou podobu světa, zatímco o naivním obrazu světa vytvářeným přirozeným lidským (zejména vizuálním) vnímáním víme s jistotou, že je objektivní podobě reality značně vzdálen. Pochopitelně je třeba vycházet z předpokladu, že i matematicko-logické myšlení je produktem evoluce. Poznatky vědy, konkrétně fyziky, nám však říkají, že tento způsob myšlení byl ve srovnání s ostatními aspekty naší psychiky utvářen obecnějšími vlastnostmi světa. (Je to právě fyzika, která nám ukazuje, které postupy našeho myšlení mohou být nejblíže skutečnosti, jelikož ostatní vědy - chemie, biologie, sociologie, psychologie - jsou na fyziku zcela či alespoň do značné míry v principu redukovatelné - tedy ostatní vědy jsou pouze vystavěny z principů fyziky, jejich zákonitosti tedy nemohou vyjevovat tu nejhlubší povahu reality, respektive jsou této nejhlubší povaze reality vzdálenější). Tudíž spolehneme-li se na matematicko-logický přístup, máme větší šanci přiblížit se pravdě o světě.

Jednoduchost a elegance

KTR je ve srovnání s jakoukoliv verzí NTR jednodušší a elegantnější. (Souvisí to i s tím, že KTR je jedna, zatímco NTR má nespočet verzí.) Jednoduchost se ve filozofii a vědě obvykle pokládá za jedno z kritérií (někdy i velmi důležité) pro výběr mezi teoriemi. Historie přírodních věd ukázala, že jednoduchost je jedním z velmi důležitých principů pro objevování zákonitostí světa.

Neplatnost námitky z přebití

Podle jedné námitky proti KTR je podezřelé, že by jeden aspekt problému - pravděpodobnost - měl být zcela přebit aspektem druhým - velikostí hodnoty. K tomuto přebití v rámci KTR v jistém smyslu dochází, a to za jistých okolností: nekonečná hodnota s nenulovou pravděpodobností vždy přebíjí hodnotu konečnou, ať již jsou k nim doplněné konkrétní pravděpodobnostní hodnoty jakékoliv, s výjimkou pravděpodobností infinitezimálních. Na samotném tomto přebití však vůbec nic špatného není, což je potvrzováno i skutečností, že v expertní diskusi o teorii rozhodování se tato námitka nevznáší. Soupeří-li proti sobě v nějaké problematice dvě kritéria, je dopředu zcela otevřené, který ze způsobů řešení se ukáže jako správný: zda je nakonec lepší se orientovat pouze podle jednoho z kritérií, nebo je v dané situaci rozumnější kritéria nějak kompromisně kombinovat. Z obecného hlediska neplatí, že varianta kombinování kritérií by vždy a již a priori měla mít v nějakém smyslu přednost - závisí pouze na konkrétních argumentech, o které se soupeřící kritéria mohou opřít. Tím se však dostáváme zpět k již zmíněným důvodům pro KTR na jedné straně a k averzi k riziku na straně druhé.

Pokud by samotné přebíjení mělo být špatné, šlo by i o námitku třeba proti matematické operaci násobení - při násobení nulou je lhostejné, jaké druhé číslo násobíme, výsledek je vždy nulový. Je však zřejmé, že na násobení nulou není nic špatného, jde o samozřejmou matematickou operaci.

Literatura

BRRIGS, Rachael. (2015) Normative Theories of Rational Choice: Expected Utility. In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2015 Edition), Edward N. Zalta (ed.).

JEFFREY, Richard. (1983) The Logic of Decision. Chicago: University of Chicago Press.