Novověk

S nástupem novověku se pevné zakotvení evropské společnosti v náboženském chápání světa, člověka a tedy i nejlepšího jednání začínalo otřásat.

Jednou z významných příčin tohoto vývoje bylo vnitřní rozštěpení křesťanství na katolickou církev a protestantismus a krvavé války, které mezi sebou zastánci těchto táborů vedli. Opět se otvíral prostor pro pochybnost. Jeden z prvních, jehož myšlení se ubíralo tímto směrem, byl Michel Montaigne.

Další příčinou, proč středověký náboženský světonázor začal ztrácet svou dominanci, byl rozvoj nového konkurenčího způsobu poznávání - poznávání vědeckého. Mocný potenciál vědy se vyjevil zvlášť dobře skrze Galileiho objevy, ještě mocnějším impulzem k růstu kreditu vědy však byly vynálezy, které dokázaly měnit život společnosti - zejména knihtisk či kompas.

Knihtisk pak zpětně umožnil širším vrstvám i intelektuálům daleko lepší přístup k informacím a různým názorům, čímž rozvoj poznávání ještě výrazně urychlil. Spolu s tím se však zároveň i více otevřel prostor právě pro pochybnosti o nejrůznějších dřívějších představách.

Zpochybnění náboženské víry přirozeně vedlo ke snahám vytvořit sekulární světový názor. Důsledek pro odpověď na centrální praktickou otázku byl předvídatelný - za cíl začalo být místo posmrtného štěstí prohlašováno spíše to pozemské. Morálka nebyla zpochybněna, ale spíše zapracovávána do nového sekulárního konceptu.

Michel Montaigne

Montaigne (1533-1592) měl k dispozici překlad spisu antického lékaře Sexta Empeirika, který zaznamenal názory antických skeptiků. Sečtělého francouze skeptická filozofie velmi oslovila - k čemuž přispěla i jeho zkušenost s náboženskými válkami ve Francii.

Montaigne napsal originální sbírku esejů, jehož součástí byla i Apologie Raimunda ze Sabundy, v níž vyjádřil svůj příklon ke skeptické filozofii. Nic není jisté, dokonce ani to, že nic není jisté - to je jedno ze stručných shrnutí jeho postoje. Eseje vyšly poprvé roku 1580 a v dalších letech měly nemalý vliv na spoustu evropských myslitelů - Montaigne prostřednictvím svého spisu vzkřísil antický pyrrhonismus a učinil z něj opět důležitou pozici, s níž musel evropský intelektuál počítat a vypořádat se s ní.  

Montaignova víra byla vlažná a nehrála pro něj roli základu, z něhož by odvozoval svou odpověď na centrální praktickou otázku. Rovněž byl však skeptický ke klasickému řešení antických filozofů, se kterým byl jako vzdělaný renesanční člověk také obeznámen. Především nevěřil, že by rozum a jeho správné používání bylo člověku nějak užitečné a že by vedlo ke štěstí.

Mohli bychom tedy možná Montaigne považovat za určitý předobraz moderního člověka, který postrádá jednoznačné a jasné životní jistoty a vodítka. Tradice již mu neproblematické vzory, na které se stačí jednoduše spolehnout, nenabízí.

Francis Bacon

Bacon bývá oslavně označován za jednoho z otců názorové změny, která spočívala v mocném nárůstu vlivu vědy v rámci evropské kultury. Tento anglický filozof byl nadšeným experimentátorem a ve svých spisech načrtl své představy o tom, jak by věda měla fungovat (Nové organon) a jaký je její potenciál pro zlepšení života lidí (utopické dílko Nová Atlantida). O tom, jakým způsobem postupně rostla náboženskému přístupu konkurence, svědčí i Baconovo vyjádření, ve kterém víře a vědě přisoudil jejich místo a načrtl jejich vzájemný vztah: Následkem prvotního hříchu ztratilo lidstvo dvě věci - nevinnost a nadvládu nad přírodou. První ztrátu můžeme podle Bacona částečně napravovat skrze náboženství a víru, druhou zase částečně zvrátíme skrze vědu a techniku.

René Descartes

Francouzský filozof René Descartes (1596-1650) bývá považován za otce novověké filozofie. Descartes však zároveň plynule navazuje na své předchůdce, z nichž jedním z nejdůležitějších je právě Montaigne, jiným Galileo. Montaigne nasadil Descartovi do hlavy brouka skepse, zatímco galileovský přístup k přírodě Descarta přesvědčil o velkém potenciálu nového, vědeckého způsobu myšlení.

Skepse

Descartes podle svých vlastních slov pochopil, jak nejisté je vše, čemu jej učili. Toto jeho pochopení mohlo být podníceno mimo jiné právě četbou Montaignových Esejů. Rozhodně jimi bylo minimálně podpořeno - že Descartes Eseje četl, můžeme bez obav předpokládat. Kromě četby Montaigne však k nejistotě zdá se dosti přirozeně vedla i atmosféra doby ovlivněná reformací, následnými náboženskými spory a válkami, krizí scholastiky, ale i Koperníkovým objevem, že země není středem vesmíru, ale sama se navzdory zdání otáčí kolem Slunce.

Descartes se s objevenou nejistotou snaží vypořádat, zbavit se jí, překonat ji, a to skrze metodickou skepsi - to znamená, chce se pokusit pochybovat úplně o všem a nekompromisně, čímž se má ukázat, zda je tato úplná radikální skepse opravdu možná, nebo se v tomto procesu naopak objeví nějaký poznatek, který se ukáže být proti skepsi odolný.

Jde-li nám o pravdu, je tento postup jistě správný a velmi užitečný pro zvážení, nalezení a objevení neodůvodněných předsudků, které jsme v průběhu života nekriticky přejali. Platí to pochopitelně i pro naše přesvědčení týkající se praxe, našich zaběhaných způsobů jednání a rozhodování.

Do jaké míry bylo Descartovo metodické pochybování intelektuálně poctivé, může být předmětem sporů. Podle zmínek v první kapitole jeho Meditací o první filosofii se zdá, že boj s pochybností byl pro Descarta existenciálně důležitý.

Descartes nakonec svůj vytoužený pevný bod nalezl - nepochybné jsou všechny soudy o bezprostředních stavech vědomí: Lze pochybovat o pravdivosti nějaké myšlenky, ale nikoliv o tom, že tuto myšlenku máme. Stejně tak i při snaze o maximální pochybnost nemůže člověk pochybovat o tom, že pochybuje, a o tom, že sám existuje. Ve skutečnosti však Descartův text svědčí spíše ve prospěch nemožnosti nalézt absolutní jistotu. Jeho myšlenkový experiment popisující možnou existenci mocného démona, který se nás snaží klamat, je totiž natolik přesvědčivý, že se Descartovi nemohlo podařit prokázat, že jistotu některých poznatků by nám ani takový démon nedokázal vzít.

Descartes však navzdory mezerovitému charakteru své úvahy, která se má s démonem vypořádat, dochází k přesvědčení, že v bezprostředních datech vědomí nalezl skupinu absolutně jistých poznatků. Z těchto základních zcela jistých tvrzení chce pak Descartes odvodit vše ostatní, včetně etiky.

Etika

Přestože můžeme Descarta popsat jako filozofa znovuzískané jistoty, je zároveň autorem zajímavé koncepce etiky, která svou podobu přímo odvozuje ze situace nejistoty. Zařazuje se tak, i když v rámci zcela jiného kontextu, vedle Pyrrhóna, kterého jsme prohlásili za prvního, kdo zásadní fakt nejistoty přímo zapojil do vytvoření své odpovědi na centrální praktickou otázku.

Jak jde tato charakteristika dohromady s Descartovým stěžejním důrazem na jistotu poznání? Descartes věří, že etické poznatky, které by měly charakter jistoty, získat lze. Uznává však, že to vyžaduje další soustředěnou filozofickou práci a že tohoto bodu zatím ještě nedosáhl a ani není jednoduché dosáhnout jej v krátkém čase. My však potřebujeme recept na rozhodování i na dobu, než bude výsledná správná etika odvozena a rozpracována - jednat je třeba i tehdy, je-li naše poznání nejisté. Pro tento účel navrhuje Descartes koncept provizorní (dočasné) etiky, který spočívá v jednoduchém náhledu, že nejrozumnější bude pokračovat podle pravidel doposud ve společnosti přijímaných. Tuto situaci přirovnává k bloudění v lese - jsme-li ztraceni v hlubokých hvozdech, není rozumné měnit směr, kterým jdeme, i když nevíme, zda je to směr správný. Pokračujeme-li v cestě stejným směrem, zamezíme alespoň tomu, abychom se točili v kruhu.

Koncept provizorní etiky je stručně vykreslen v krátkém, leč velmi slavném díle Rozprava o metodě. Nicméně v pozdějším pojednání Vášně duše se již Descartes přiklání spíše k jisté verzi stoického přístupu, v němž jde o rozumové ovládnutí emocí, o radost a neotřesitelnost i v těžkých vnějších podmínkách. Podle Descarta se každý může postupně naučit dostat své afekty zcela pod vlastní kontrolu.

Náboženství

V Descartově filozofii jsou přítomny rysy, které nepřímo vedou k oslabování středověkého silně náboženského myšlenkového světa - za prvé jde o přechod od autority tradice k autoritě vlastního rozumu, který musí být schopen veškeré vědění založit a rozvinout sám. Za druhé pak o silné skeptické argumenty uváděné v Meditacích v rámci metodické skepse.

Sám Descartes však svoji filozofii rozvíjí tak, aby dosavadní řád naopak podpořila - ať již jde o podporu tradičních norem v rámci konceptu provizorní etiky, nebo o skutečnost, že ihned po zakotvení základních jistých poznatků z nich Descartes odvozuje rovněž jistou znalost existence Boha - používá k tomu ontologický důkaz a v podstatě stejné formulace, jaké v souvislosti s tímto důkazem užívá Tomáš Akvinský.

O Descartovi tedy nelze narozdíl od Montaigne říci, že by ve svém myšlení opomenul dát patřičný důraz na náboženství. Zachoval se tedy tak, jak to bylo v době jeho působení zvykem a normou. Do jaké míry šlo o kalkul a do jaké o upřímnost, zůstává otevřenou otázkou.

Věda

Descartes sice potvrzoval existenci Boha, již v rámci tohoto kroku však myslel na cíl, který byl pro něj minimálně stejně důležitý - prosadit novou galileovskou vědu. Jeho úvaha pokračuje tak, že v tom, co je naše myšlení schopno pojmout zcela jasně a zřetelně, rozlišeně (clare et distincte), nemůžeme být klamáni, jelikož to by Bůh nedopustil. Jasně a rozlišeně můžeme přitom myslet číselné vztahy a základní vlastnost hmoty, jíž je její rozprostraněnost. Tím je zdůvodněna právě jistota nové disciplíny - fyzikálně a mechanisticky orientované přírodní filozofie, jejímž cílem a metodou je odhalování matematických zákonitostí, kterými se řídí pohyb hmoty.

Thomas Hobbes

Viděli jsme, že Descartes se náboženství snaží do své koncepce zapojit, a to ještě před svou obhajobou galileovské vědy. Myslitelů, kteří náboženství přestávali považovat za zásadní část své filozofie, však přibývalo. Jedním z nejvlivnějších autorů, kteří uvažovali o člověku a jeho jednání již v raném novověku do značné míry nezávisle na náboženství, byl angličan Thomas Hobbes (1588-1697). Inspiroval se podobně jako Descartes galileovskou mechanistickou přírodovědou a mechanistickým způsobem se snaží vysvětlit a popsat i člověka, jeho jednání, myšlení, emoce.

S převládajícím scholastickým myšlením, které v mládí pečlivě studoval, se však Hobbes rozešel jen zčásti. Zčásti naopak některé pojmy a myšlenky, se kterými jsme se mohli setkat již u Tomáše Akvinského, přejímá. Týká se to zejména konceptu přirozeného zákona - to, co si lidé přirozeně přejí, je prohlášeno za dobro a za cíl, o který bychom skutečně měli usilovat.

Základní věcí, o kterou (nejen) lidé od přirozenosti usilují, byla již pro Akvinského sebezáchova. S tím by Hobbes zcela souhlasil, a nejen to. Obrovský důraz, který Hobbes zejména ve své slavné knize Leviathan právě na tento bod položil, lze vysvětlit poměrně jednoduše - sám zažil chaotické válečné prostředí Evropy 1. poloviny 17. století a tak právě válku považoval za největší hrozbu, které by se každý měl snažit vyhnout za každou cenu.

Počátky teorie pravděpodobnosti a teorie rozhodování

V 17. století, tedy ve století velkého boomu praktických aplikací matematiky, došlo rovněž k přelomovému zpřesnění našeho uvažování o záležitostech týkajících se rozhodování v situacích, v nichž jsou naše znalosti omezené – ke vzniku matematické teorie pravděpodobnosti a s ní těsně spojené teorie rozhodování.

Je pikantní, že "pravděpodobnostní revoluce" byla zahájena v souvislosti s něčím tak málo vznešeným a akademickým, jako je hraní hazardních her. Není to však tak překvapivé. Otázky spjaté s hazardními hrami jsou v porovnání s většinou ostatních problémů týkajících se pravděpodobnosti relativně jednoduché a lze je tedy docela snadno začít řešit přesným kvantifikovaným způsobem.

Záhy však začalo být zřejmé, že takto rozvinutý teoretický aparát je aplikovatelný nejen na omezený typ problémů, mezi kterými zaujímají čelní místo otázky hazardních hráčů, ale jeho role je doslova univerzální. Zásluhu na tomto uvědomění má zejména francouzský matematik, fyzik a filozof Blaise Pascal. Na tento pokrok a zpřesnění našeho praktického uvažování se nyní podíváme podrobněji.

Pravděpodobnost a hazard

Jistý Chevalier de Méré, vlastním jménem Antoine Gambaude, francouzský intelektuál a zároveň gambler, se začal zabývat problémem souvisejícím s rozdělením banku mezi hráče při předčasném ukončení hry. Například si představme dva hráče, kteří jsou domluveni, že peníze bere ten, komu se podaří vyhrát desetkrát. Hra však musí být neočekávaně ukončena v situaci, kdy má první hráč na kontě osm výher, zatímco druhý jen sedm. V jakém poměru si mezi sebou mají peníze rozdělit?

Gambaude si s problémem nevěděl rady a tak jej předložil svému známému, geniálnímu matematikovi a fyzikovi Pascalovi. Blaise  Pascal začal tuto výzvu matematicky řešit a zpracovávat v korespondenci s dalším matematickým velikánem Pierrem Fermatem. Společně tak v roce 1654 položili základy teorie pravděpodobnosti.

Prvním východiskem, které bylo od počátku oběma myslitelům zřejmé, je, že výsledek musí záviset na tom, kolik her chybí tomu kterému hráči k vítězství, a nikoliv na počtu her, které již vyhráli. Například stav 6 ku 4 představuje pro prvního hráče daleko větší výhodu, hraje-li se do 7, než pokud musí posbírat celkem 20 vítězství. Ba co více, stav 6 ku 4, hraje-li se do 7, je pro prvního hráče naprosto stejně výhodný jako stav 19 ku 17, hraje-li se do 20.

Druhý klíčový princip řešení, k němuž matematici dospěli, je intuitivně dobře patrný z Fermatova přístupu k problému. Nejprve je třeba nalézt všechny možné stejně pravděpodobné výsledky. Poměr počtu těchto výsledků, které přinesou výhru prvnímu hráči, k počtu výsledků, které přinesou výhru druhému hráči, je správným poměrem k rozdělení banku. Pokud hráči A schází k celkovému vítězství dvě výhry, zatímco hráči B tři, může hra logicky trvat maximálně další čtyři kola. Sepíšeme všechny možné kombinace výher v těchto čtyřech hrách:

A, A, A, A

A, A, A, B

A, A, B, A

...

B, B, B, A

B, B, B, B

Nyní již můžeme spočítat, že A vyhrává v 11 případech možných výsledků, B v 5. Tímto poměrem by měl být v daném případě rozdělen bank a tato čísla zároveň určují pravděpodobnosti, s jakými jednotliví hráči dosáhnou celkového vítězství - hráč A s pravděpodobností 11/16, hráč B s pravděpodobností 5/16.

První podmínkou pravděpodobnostního kalkulu se tedy stala identifikace všech rovnocenných možností. K nalezení těchto možností byly přitom použita pravidla kombinatoriky. Tato pravidla však dosud nebyla formulována, takže i je museli Pascal s Fermatem teprve objevovat. Matematická teorie pravděpodobnosti se tedy rozvíjela společně s kombinatorikou. Proto se o prvních fázích jejího vývoje mluví též jako o kombinatorické pravděpodobnosti.

Kromě rozvinuté kombinatoriky dala matematizovaná teorie pravděpodobnosti vzniknout i další veledůležité disciplíně - teorii rozhodování. Podstatou klasické teorie rozhodování je hodnocení možných akcí pomocí pojmu očekávané hodnoty, ke které se dostáváme skrze násobení velikosti určité hodnoty a pravděpodobnosti jejího dosažení. Christian Huygens, matematik, který roku 1657 sepsal první knížku věnovanou přímo otázkám pravděpodobnosti, použil pojem očekávané hodnoty jako východisko a kostru celého výkladu. Podle první ze čtrnácti tezí, které Huygens předkládá, platí, že pokud má například hráč v jedné hře stejnou šanci vyhrát 15 a 5 korun, pak očekávaná hodnota dané hry je pro něj rovna 10 korunám. V následujících tezích přidává vzorce pro výpočty očekávaných hodnot pro složitější případy. Z velké části přitom využívá to, na co již přišel Pascal s Fermatem, doplňuje však i některá vlastní zjištění.

Pascalova sázka

Pascal, Fermat i Huygens se nejprve omezili především na poměrně úzký okruh aplikací týkajících se tématu hazardních her. Mohli bychom tedy říci, že počátky využití zpřesněného aparátu pro práci se situacemi s nejistým výsledkem byly nevážné. To se však záhy změnilo. Byl to Pascal, který tento aparát uplatnil i v předmětu nejvyšší závažnosti souvisejícím přímo s centrální praktickou otázkou, se zásadními rozhodnutími lidského života a s náboženstvím. Napsal, že co se existence Boha týče, nemůže náš rozum nic rozhodnout, není schopen se na základě nějakých argumentů přiklonit ani na jednu, ani na druhou stranu. Takovou situaci můžeme podle něj popsat tak, že pravděpodobnost existence i neexistence Boha je pro nás stejná, a tedy (protože existují jen dvě navzájem se vylučující možnosti) poloviční. Můžeme jistě nesouhlasit s Pascalovým výrokem, že na základě argumentů nelze učinit ani jednu možnost pravděpodobnější než druhou. Zřejmě však Pascalovi nelze upřít to, že pokud by daný výrok platil, pak by bylo korektní – a dokonce nevyhnutelné – připsat oběma možnostem právě pravděpodobnost o hodnotě jedné poloviny. Tento princip sloužící k určování pravděpodobnosti tvrzení při absenci argumentů se nazývá princip indeference.

Tím však Pascal nekončí a předkládá tezi, že víra v Boha má nekonečnou očekávanou hodnotu. Ať již je pravděpodobnost existence Boha jakákoliv, velikost potenciální odměny (tedy věčného života) v případě, že Bůh existuje a my v něj budeme věřit, je nekonečná a tudíž i součin příslušné pravděpodobnosti a velikosti užitku je nekonečný. Proto je víra podle tohoto argumentu, pro nějž se vžil název Pascalova sázka, racionální a člověk by se o ni měl snažit.

Skrze tyto Pascalovy myšlenky vstoupila tedy matematizovaná pravděpodobnost a teorie rozhodování rovnou i na půdu úvah o nejzásadnějších filozofických a náboženských otázkách a do oblasti otázky, jak v životě jednat.

Osvícenství

Během období osvícenství pokračuje novověké odpoutávání se od tradičního křesťanského pohledu na život a tedy i od ryze náboženských způsobů jednání. Nadále posiluje důvěra ve vědu a v samostatné racionální uvažování - zatímco středověk si představoval, že lidé se mají ve svém myšlení a jednání orientovat podle autorit, nyní se stávalo stále samozřejmějším přesvědčení, že každý člověk si může a má na zásadní otázky odpovídat svým vlastním rozumem. Francouzští encyklopedisté (Diderot, D`Alambert ad.) chovali naději, že věda a rozum přivedou lidstvo k většímu štěstí i větší ctnosti.

Na druhou stranu je však nutné říci, že jen menšina myslitelů šla radikálně protináboženskou cestou. Sekulární myšlení v době osvícenství náboženský světonázor v Evropě nevytlačilo, spíše se stalo jeho stálým konkurentem a nebezpečným soupeřem. Křesťanství si naopak mohlo připsat jeden významný úspěch - v období vrcholného novověku připadlo v důsledku technologického pokroku a kolonialismu evropské kultuře vůdčí světové postavení. Evropské náboženství expandovalo do všech oblastí světa, zejména do Ameriky, a etablovalo se tak, navzdory domácí opozici, jako světově nejvlivnější a nejrozšířenější ideový systém.

Vraťme se však k dobově hlavnímu trendu v Evropě, tedy k posilování sekulárního způsobu myšlení. Za dlouhodobě nejvýznamnější vliv, který v tomto období silně přispěl k pochybnosti ohledně náboženství, lze považovat zvýšení důrazu na přímou zkušenost. Takový důraz pak téměř nevyhnutelně vede k prohloubení skepse vůči všemu, co je spíše než o bezprostřední vjemy opřeno o víru či usuzování, tedy v našem případě v prvé řadě vůči pojmu Boha. Filozofickým směrem, který vychází ze zkušenosti jako východiska a hlavního zdroje poznání, je empirismus. Novověký empirismus se rozvinul zejména na britských ostrovech - jeho hlavními představiteli jsou angličané John Locke a George Berkeley a skot David Hume. Směr, kterým se vydali empirikové, je jistě třeba hodnotit jako správný - jako potřebnou korekci chybné scholastické a karteziánské představy, že lidskému rozumu se daří přímočaře docházet k pravdám, a dokonce i k jistotám o zásadních metafyzických skutečnostech určujících též smysl lidského života.

John Locke

Jednou z reprezentativních postav osvícenství je John Locke (1643-1704). Tohoto anglického myslitele lze považovat za nejvýznamnějšího pokračovatele anglické novověké filozofické tradice po již zmiňovaném Hobbesovi. Někdy bývá označován přímo za hlavní postavu anglického empirismu. Proslavil se mimo jiné soudem, že v rozumu nemůže být nic, co by dříve nebylo ve smyslech. Veškeré poznání musí být tedy odvozeno od jednoduchých idejí naší bezprostřední zkušenosti.

Locke však zároveň opět ilustruje skutečnost, že evropské myšlení se od křesťanského přístupu odchylovalo jen pozvolna - on sám napsal díla hájící rozumnost křesťanství.

Jaká je Lockova praktická filozofie? Zatímco podle Hobbese člověk od přirozenosti morálkou vázán není a tato závaznost vzniká až se společenskou smlouvou a vznikem státu, Locke se drží opačného, tradičního pojetí: součástí rozumového přirozeného zákona je nejen péče o vlastní sebezáchovu a vlastní prospěch, ale i ohled na život, majetek, svobodu a zdraví druhých.

David Hume

David Hume (1711-1776) domyslel empirismus ke skeptickým důsledkům, ke kterým zdá se tento střízlivý způsob myšlení do značné míry skutečně vede. Je-li jediným výchozím pramenem poznání bezprostřední zkušenost, Humovým slovníkem jednotlivé imprese, které zaznamenáváme v naší mysli, pak se některé tradiční pojmy a představy mohou jednoduše ukázat jako prázdné, protože je nelze převést na imprese, z nichž by pocházely. Týká se to například pojmu substance - podstaty věci, která byla tradičně pokládána za něco odlišného od vnímatelných vlastností věci. Pokud si však substanci odmyslíme od nás samých, znamená to, že my sami nejsme - existuje jen seskupení nejrůznějších myšlenek a prožitků, jen svazek percepcí. Dále Hume správně upozornil, že naše chápání kauzality nespočívá v nazření nevyhnutelného a nutného vztahu příčiny a účinku. Místo toho pouze vnímáme, že nějaká událost je často (anebo zatím vždy) následována nějakou jinou událostí. To ovšem zároveň znamená, že o budoucnosti, včetně budoucích účinků našich akcí, nemůžeme nic vědět s jistotou, jelikož to, že se něco nějak dělo v minulosti, nutně neznamená, že to tak bude probíhat i nadále.

Humova skepse zasáhla zásadním způsobem i náboženství, morálku a celou praktickou filozofii. Co se týče náboženství, argumentoval Hume rezolutně proti představě, že z existence a povahy světa lze nějakým způsobem usuzovat na jeho tvůrce. Vedle toho odmítl i druhý zdroj náboženských přesvědčení a argumentů - zázraky. Podle Huma je zázrak z definice něco tak nepravděpodobného, že alternativní vysvětlení takové události (například podvod, nepřesnost a přehánění ze strany svědků atp.) bude vždy pravděpodobnější, než vysvětlení nadpřirozené. Huma lze označit za ateistu.

Zásadní skeptický argument předložil i v oblasti praktické filozofie. Podotkl, že morální filozofové ve svých úvahách a zdůvodněních běžně přecházejí od vět o tom, jak něco je, k tomu, jak to má být. V tomto přechodu však vidí Hume zásadní potíž a logickou propast - jde podle něj o zcela odlišné kategorie, z nichž ta druhá nemůže z té první nijak vyplynout. Dokazování týkající se jakékoliv odpovědi na otázku, co má člověk dělat, by tedy mělo být podle Humova příslušného vyjádření v podstatě nemožné.

Takový závěr se však zdá být příliš radikální - přes veškerou nejistotu, na kterou Hume právem poukazuje, musíme přece něco dělat, musíme se nějak rozhodovat. Hume by mohl odpovědět, že rozum stejně není schopen motivovat nás k jakémukoliv jednání, toho jsou schopny pouze city či vášně. Právě takto se totiž skotský filozof na vztah rozumu a citu díval. City nám určují naše cíle, zatímco rozum je jejich otrokem a slouží ke kalkulu ohledně nejlepších prostředků k dosažení těchto cílů. To, co má být, určí tedy vposledku naše city. Následuj cit, touhy, přání, vášně (neboli: dělej co chceš) - protože nic jiného ti stejně nezbývá. To by mohla být Humova přímočará odpověď na otázku, co má člověk dělat. Ostatně taková odpověď by dobře ladila s determinismem, který Hume též zastával.

Humovo empirické a skeptické myšlení mělo hluboký vliv na pozdější vývoj filozofie. Jedním z těch, kteří svůj zásadní myšlenkový dluh Davidu Humovi otevřeně přiznali, byl Immanuel Kant, myslitel, jehož věhlasu může z novověkých filozofů konkurovat snad jen Descartes.

Immanuel Kant

Immanuel Kant rozčlenil filozofii do tří základních otázek, přičemž tu praktickou formuloval stejný způsobem, jaký je zvolen v tomto textu - tím nejpřirozenějším a nejjednodušším. Kantovy otázky zní takto:

• Co mohu vědět? (Was kann ich wissen?)

• Co mám dělat? (Was soll ich tun?)

• V co mohu doufat? (Was darf ich hoffen?)

Na první otázku podle Kanta odpovídá kritická teorie poznání, na druhou morálka a třetí je záležitostí náboženství. Kantovy vlastní reakce na tyto tři problémy jsou navzájem provázáné. Nejprve se zaměřil na možnosti vědění a takto nabyté principy pak aplikoval na zbylé oblasti filozofie.

Kantova teorie poznání

Immanuel Kant bývá pokládán ze přelomového myslitele, někdy za dovršitele osvícenského myšlení. Dlouho se však nezdálo, že takto zásadně překoná ostatní filozofy své doby. Spíše navazoval na tradici německého novověkého metafyzického myšlení, než aby přicházel s něčím zásadně novým.

Podle jeho vlastních slov to byla četba Huma, která jej probudila z "dogmatického spánku". Humovy teze ohrožovaly jistotu poznání, oblast rozumové metafyzické spekulace a existenci takových tvrzení o světě, které by platily nutně. Vše toto Kant doposud ze sdrce vyznával a přál si proto Humovým závěrům nějak uniknout. Pustil se do obsáhlého kritického rozboru schopností rozumu, aby zjistil, čeho je vlastně naše poznání schopno a kde má naopak své limity.

Zachránil (či přesněji řečeno si to myslel) jistotu a nutnost poznání, které můžeme o věcech mít, ale sám uznal, že mnohého se musíme vzdát: nelze si již myslet, že poznáváme věci tak, jak existují samy o sobě, nezávisle na našem poznávacím aparátu. Jisté a nutné poznání můžeme mít pouze o světě jevů a to jen proto, že nutná pravidla vtiskává smyslovému materiálu samotná naše mysl. Z toho mu též vyplynulo, že vše, co je mimo sféru našeho smyslového poznání, je pro nás nepoznatelné. Jeho vlastními slovy, smysly bez rozumu jsou sice slepé, ale na druhou stranu rozum bez smyslů je prázdný.

Kant a morálka

Kant nemínil tradiční morální normy nijak měnit a doplňovat, chtěl morálku pouze teoreticky odůvodnit, objasnit a zajistit její bezpodmínečnou platnost. Proto bývá jeho etika též označována za racionalizovanou verzi křesťanské morálky. Sám Kant byl ostatně věřící. A vzhledem k tomu, že právě jeho lze nakonec prohlásit za nejvýznamnějšího filozofa období osvícenství, potvrzuje se znovu, že odklon této doby od křesťanského řešení otázky, co má člověk dělat, je jen relativní. 

V čem je Kant novátorský, je především způsob zdůvodnění morálky. Podle jeho názoru nemůže toto zdůvodnění spočívat v důsledcích morálního jednání, ani v žádných poznatcích, které jsme získali na základě zkušenosti. Naopak musí se opírat o souvislosti, které lze nahlédnout apriori, pouze a výhradně rozumovou úvahou. Jen tak totiž může morální zákon platit absolutně, bez výjimek a bez ohledu na okolnosti - jinak podle něj morální zákon chápat nelze. Nelze si například myslet, že lhát je špatné, ale za určitých okolností, v jiném světě, nebo kdybychom měli jiné povahy, by to špatné být nemuselo. Morální zákon musí být zkrátka absolutní a musí platit vždy, stejně jako vždy, všude a za všech okolností nutně platí, že jedna a jedna jsou dvě.

Právě k nahlédnutí zákonů morálky je podle Kanta rozum určen. Tento svůj soud se snaží podložit i dokazováním toho, že rozum naopak není určen k dosahování štěstí, blaženosti. Kant se domnívá, že lidé zvláště nadaní rozumovou schopností bývají kvůli tomu spíše méně spokojení a že kdyby měla příroda člověka co nejlépe vybavit výhradně k dosahování blaženosti, opatřila by jej pouze mimorozumovými pudy a instinkty. Skutečnost, že ve snaze o štěstí nám rozum nepomůže, nasvědčuje tomu, že jeho úkolem je nezávisle na zkušenosti zakotvit mravní zásady.

Jak však odvodit morálku jen na základě pouhého rozumu, bez jakýchkoliv poznatků získaných studiem našeho světa? Podle Kanta to musí být možné tak, že nejobecnější obsah etiky bude vyvozen výhradně z pojmu zákona - z toho, co to znamená platit zákonitě.

Z toho má pak vyplývat zásada jednat tak, aby se toto naše jednání mohlo stát zákonem, podle kterého by se řídili všichni. Tuto zásadu nazývá Kant kategorickým imperativem. Kant sám formuloval tento imperativ více odlišnými způsoby, z nichž první dva jsou tyto:

• Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.

• Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.

Podle něj lze tu stejnou zásadu vyjádřit i takto:

• Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.

Významová ekvivalence tohoto odlišného znění s formulacemi předchozími není nijak zjevná a lze ji považovat za spornou.

Jak již bylo uvedeno, pro Kanta jsou morální příkazy nekrást, nelhát, nepáchat sebevraždu atd. platné bez ohledu na důsledky. Je třeba je respektovat, ať to přinese cokoliv. Kantovo odmítnutí ohledu na důsledky je však ještě o něco radikálnější. Když někdo udělá dobrý, morální čin kvůli nějaké své touze či emoci, respektive kvůli důsledkům činu (to znamená kvůli nějakému prospěchu), není na tomto činu nic chvályhodného. Chvályhodné je naše jednání jen tehdy, konáme-li jej z ryzího respektu a úcty k mravnímu zákonu. A nejcennější je dobrý skutek tehdy, pokud je učiněn navzdory našim chutím a vášním, tedy pokud se nám do něj vůbec nechce, ale z úcty k morálnímu zákonu se přemůžeme.

U Kanta se tedy osobnost člověka rozpadá na dvě dosti protikladné, proti sobě stojící a odštěpené složky. Racionální já je samozřejmě to vyšší a vznešenější. Jen ten, kdo se chová podle tohoto já, je skutečně autonomní a svobodný - protože jeho jednání není zdůvodněno ničím vnějším, ale pouze vnitřně rozpoznaným mravním zákonem.

Kant a náboženství

Skepse obsažená v Kantově teorii poznání postihla i klíčový pojem evropského náboženského myšlení - Boha. Podle Kanta se jeho existence či případné vlastnosti vymykají našemu vědění - klasické důkazy boží existence jsou tedy nepoužitelné. Ovšem Kant stejně tak souhlasí s tím, že Boha nelze ani vyvrátit. Sám o sobě říká, že musel zrušit vědění, aby udělal místo pro víru. Kant byl na jednu stranu věřící, ale zároveň odmítal ritualizované křesťanství. Na tradičních náboženských úkonech mu tedy záleželo pramálo. Zato mu však velmi ležela na srdci morálka - právě proto chtěl nutné a ničím nezrušitelné pravdy zachránit i v oblasti praktické filozofie.

Zhodnocení

Vidíme, že Kant si pustil pochybnost k tělu daleko více v oblasti teoretické než praktické filozofie. Přesto se ani v jedné z těchto oblastí nedokázal vyhnout představě o možnosti zcela jistého, nutného a absolutně platného poznání. Kant se nechal Humem posunout k větší střízlivosti a realističnosti, nešel však dostatečně daleko - svého dogmatismu si zachoval příliš. Absolutní a navíc jistou povinnost bez jakéhokoliv ohledu na důsledky není možné zdůvodnit. Důsledky jsou zdá se tím jediným, co může posloužit jako dostatečně pevný důvod ve prospěch rozumnosti nějakého jednání. Naštěstí ve stejné době jako Kantova etika vznikl utilitarismus - směr, který ohled na důsledky učinil svým centrálním principem.

Utilitarismus

Lze říci, že vrcholem osvícenské praktické filozofie byl vznik dvou teorií reprezentujících dvě velmi vlivné a zároveň diametrálně odlišné odpovědi na centrální praktickou otázku, které by nebyly závislé na náboženství. Zakládající díla obou teorií vznikla shodou okolností v 80. letech 18. století. Obě odpovědi též shodně nechtějí morálku zpochybnit, nýbrž chtějí ji naopak teoreticky podepřít a podpořit, objasnit, konkretizovat. První z nich je již diskutovaná teorie Immanuela Kanta: morálně se máme chovat nezávisle na důsledcích, které plnění morálních zásad přinese či nepřinese. Druhá teorie, kterou založil Jeremy Bentham a pro kterou se vžil název utilitarismus, naopak tvrdí, že morální a správné je takové jednání, které přinese lepší důsledky v podobě většího štěstí pro větší počet lidí.

Jeremy Bentham

Kdyby byla jediným tradičním pilířem lidského jednání snaha o vlastní štěstí, soustředila by se praktická filozofie na strategie, jak tohoto cíle dosáhnout. Přidává se však morálka, která hovoří proti tomu, aby se člověk soustředil jen na sebe. Logickým vyústěním může být snaha promýšlet strategie, jak nejlépe přispívat ke štěstí nejen vlastnímu, ale i druhých. Právě tuto cestu začali propagovat zakladatelé utilitarismu.

První a základní variantu utilitarismu představil Jeremy Bentham v Úvodu do principů morálky a zákonodárství (1789). Jeho heslem a výchozím principem bylo: co nejvíce štěstí pro co největší počet lidí. Tento princip je podle něj pro naše jednání nejen zcela dostačující, ale i jediný smysluplný a správný. Cokoliv, co z něj nevyplývá, je nadbytečné a chybné.

Vzpomeňme však na skeptiky včetně Huma: nabízí se otázka, jak je možné zdůvodnit, že starost o štěstí lidí je něco, co má být, co je správné? Bentham jde do půli cesty takového zdůvodnění, když říká, že štěstí je tím, o co jakožto lidé fakticky usilujeme. Cíl je nám lidem tedy již dán, je v naší povaze - zbývá nalézat ty nejefektivnější prostředky k jeho dosažení. Tyto teze by mohly ještě být v dobrém souladu s dědictvím Humovy empirické a skeptické filozofie. Ale jak zdůvodnit, že člověk se má starat o štěstí všech lidí a nikoliv jen o své vlastní? Tento problém zůstává zásadním kamenem úrazu i pro utilitarismus.

Přejděme však nyní tuto překážku a podívejme se, jak Bentham své učení dále rozvádí. Je totiž více způsobů, jak program péče o obecné blaho pojmout. První otázkou je, jak rozumět pojmu štěstí. Bentham nabízí jasnou odpověď - nechápe štěstí aristotelsky jako obecné označení dobrého života či jako rozvoj vlastních schopností, nýbrž spíše v návaznosti na Epikura jako absenci bolesti (pain) a přítomnost potěšení (pleasure). 

Bolestí se myslí jakákoliv negativní emoce. V rámci elegantně jednoduché Benthamovy teorie označují následující pojmy jednu a tu samou věc: bolest; utrpení; strast; nepříjemné pocity; zlo; nevýhodné; to, čemu se vyhýbáme; to, čemu se máme vyhýbat. Analogicky lze zaměňovat i pojmy označující protipól těch předchozích: potěšení; příjemné pocity, štěstí, slast, dobro, užitek; výhodné; to, o co usilujeme; to, o co máme usilovat. Štěstí neboli jediný smysluplný cíl našeho snažení je u Benthama výlučně záležitostí kalkulu emocí a pozitivní emoční bilance.

Benthamova utilitaristická odpověď na centrální praktickou otázku by tedy zněla takto: Dělej to, co přinese co nejvíce štěstí a způsobí co nejméně bolesti.

Ovšem jaké konkrétní jednání je podle Benthama z utilitaristického hlediska nejlepší? Bentham měl především ambici učinit ze své koncepce nástroj pro organizaci státu a práva. Pokud přemýšlel o konkrétních krocích, ke kterým by jeho teorie měla vést, šlo tudíž spíše o rady určené státníkům a zákonodárcům, a nikoliv o návod pro běžného člověka. Nicméně jedno jeho známé tvrzení se přímo týká rozhodování každého jednotlivce. Prohlásil, že hra v kostky může být velmi snadno lepší činností než například návštěva opery či jiná vznešená aktivita - rozhoduje jedině to, kde prožijeme větší množství příjemných emocí (a samozřejmě i méně nepříjemných). Při volbě mezi alternativami trávení času bychom se tedy neměli nechat zmást pověstí daných aktivit, ale dbát výlučně na radu hédonistického kalkulu.

O aplikaci utilitaristického principu užitku na otázky osobní praxe se však zajímal spíše až Benthamův nejvýznamnější pokračovatel, John Stuart Mill, ke kterému se záhy dostaneme.